Jarní fotopříběh: Hodně osobní
příběh, o který se chci podělit

Paní Ludmilo, bylo to pro Vás smutné, i takové záležitosti musíme překonat, někdy se kácí zbytečně, někdy oprávněně, ať Vás dub nabíjí celoročně !

Pro každý poražený strom pláču. Nemám ráda kácení stromů v lese, fyzicky mě to bolí. Rozumím proto vašemu smutku z pokácených smrků.

Smutný jarní fotopříběh, optimistické přivítání jara.

Pohled na stromy mě ať chci nebo ne, mě nějak nabíjí.Pohled na pokácené stromy mě ničí.Nemohu se dívat ani na stromy,které musíme pokácet na vlastní zahrádce.Život je pro mne hrozně důležitý!!Rozumín ti!!!

Vzpomněla jsem si při Vašem článku na starý jasan, který nám stál v Týně za plotem domu. Když od nás někdejší Svazarm lacino vykoupil pozemek za plotem, vymohla si maminka, že se jasan nesmí porazit. Zůstal tam mnoho let po její smrti. Byla na něm budka, kam každoročně přilétali špačci. Porazili ho asi před 2 roky, že hrozil pád na garáže a listí a větvičky ucpávaly žlaby. Ale stejně mi v létě za plotem chybí. Byl nádherný a zdravý.

Dovedu si váš smutek živě představit. Také jsem několik nádherných stromů oplakala. Nemám ráda sídlištní mýtiny. Kácelo se však kvůli revitalizaci a byly vysazeny jiné stromy a jinde. Už se raduji z jiných stromů a vám přeji, ať se můžete ještě dlouho kochat pohledem na svůj dub.

Taky je mi líto stromů...Ale dub mám nejraději...Ten naštěstí zůstal.