Prožila tragédii,
teď pomáhá dalším

Prožila tragédii,
teď pomáhá dalším

27. 6. 2012

Budeme mluvit o umírání. Ale žádný strach, téma to je sice smutné, jenže v tomto případě se za ním skrývá naděje. Protože i v nejtěžších situacích je možné najít sílu do života a ještě pomáhat jiným.

Sylvě Vartové zemřel šestnáctiletý syn Ondřej na rakovinu. V nemocnici jí řekli, že už mu není pomoci. Zoufalá a bezmocná si ho odvezla domů. Tehdy poznala, jak je důležité, aby člověk mohl ukončit život mezi svými blízkými. Založila proto mobilní hospic Ondrášek, který to nyní umožňuje dalším lidem. O tuto službu je obrovský zájem. Česká společnost se totiž pomalu vrací k tomu, co kdysi bývalo běžné. Začínáme o smrti uvažovat jako o přirozeném konci života. A asi nikdo si jej nepřeje končit sám, někde za plentou v nemocnici, s pocitem, že už nikoho nezajímá.

Tušila jste, že bude o tuto službu velký zájem?

To mě vůbec nenapadlo. Když jsem měla doma Ondráška, byla jsem zmatená a vyděšená. Přáli jsme si, aby zemřel doma, ale nevěděla jsem, co dělat. Velmi mi tehdy pomohla moje známá lékařka. Přijela s dýchacím přístrojem, přivedla sebou zkušenou zdravotní sestru. Vysvětlily mi, jak to bude probíhat, povídaly si se mnou, byly mi obrovskou oporou. Sestra Andrea tehdy Ondráška doprovodila. Pak jsem se seznámila ještě se sestrou Bronislavou, sehnaly jsme sponzory a založily mobilní hospic. Připadalo mi, že je to velmi potřebná služba, ale netušila jsem, že o ni bude takový zájem. Stává se dokonce, že musíme lidi odmítat.

V čem vlastně ta práce spočívá?

Sestry pečují o lidi, kteří jsou v konečné fázi života. V nemocnici jim už nemají jak pomoci. Sestry jsou našim klientům a jejich rodinám k dispozici čtyřiadvacet hodin na telefonu. Obvykle jednoho člověka mají v péči několik týdnů nebo pár měsíců, podle toho, v jakém je stavu. Dojíždějí k němu, ulevují mu od bolesti, vysvětlují příbuzným, co se děje a co bude následovat. Máme k dispozici lékaře, duchovního, právníka, psycholožku, prostě nabízíme rodinám podporu v situaci, kdy jejich blízký umírá, podle toho, o jakou podporu a pomoc sami projeví zájem. Lidé často říkají: Celý život si budu vyčítat, že jsem s tatínkem nebyla do poslední chvíle. Nebo: Nikdy nezapomenu na oči mé maminky, když jsem odcházela z nemocnice a podobně. Je velký rozdíl v tom, jak se se svým příbuzným rozloučíte.

Nebojí se příbuzní mít umírajícího blízkého doma?

Není jednoduché vzít si domů umírajícího člověka. I když se o něj rodina chce postarat, nastávají situace, kdy si neví rady. Příbuzní pak často volají sanitku, ta ho odveze do nemocnice a pak stejně zase zpět domů. Přitom by stačilo ulevit od bolesti, dát třeba dýchací přístroj, držet nemocného za ruku. Když sestra nebo lékař příbuzným přesně vysvětlí, co je čeká a jak se mají chovat, je to pro ně jednodušší. Nepanikaří, vědí, kam zavolat, mají podporu.

Hospic má jméno vašeho syna Ondráška, ale původně jste se zaměřili na pomoc umírajícím dospělým. Jak to, že jste si nyní přibrali i pomoc nevyléčitelně nemocným dětem?

Ten název v mnohých vzbuzoval pocit, že se zaměřujeme na děti. Volá nám hodně rodičů, kteří se dostali do podobné situace jako kdysi já. Jejich dítěti už v nemocnici nemohou pomoct, oni si je chtějí vzít domů, ale potřebují k tomu podporu odborně vyškolených sester, lékařů. S dětmi je úplně jiná práce než se staršími lidmi. Museli jsme kvůli tomu proškolit naše sestry, jedna byla na stáži ve Varšavě. Tamní kolegové nám hodně pomohli, v Polsku je totiž mobilní hospicová péče zcela běžná a na velmi vysoké úrovni. Polsko by pro nás mohlo být co se týká přispívání na charitu velkou inspirací.

Jak to?

V Polsku každý vydělávající člověk automaticky odevzdává jedno procento z platu na charitu. Ale může si sám vybrat, kam přesně ty peníze mají jít. Takže jsou tam například zcela běžné třeba billboardy, které propagují dětský hospic. Na první pohled to možná vypadá zvláštně, ale na druhé straně člověk ví, jaké organizace existují, co přesně dělají a může si vybrat, kde chce pomoct.

Jak to zvládáte? Nevracejí se vám stále vzpomínky na to, co jste se synem prožila? Není ta vaše práce vlastně neustálé trýznění se?

Ne, takto to neberu. Někdo je typ, který se k neštěstím a smutným věcem v životě nechce vracet, nemluví o nich, zavře za nimi dveře. Já to mám naopak. Když jsme teď rozjížděli péči o nevyléčitelně nemocné děti, jeli jsme na dětskou onkologii do Brna. Ondrášek se tam před sedmi lety léčil, odtamtud jsem si ho vzala domů. Vrátit se teď na ta místa bylo těžké. Mluvila jsem s panem doktorem, který ho léčil i s vrchní sestrou, kterou jsem si z té doby pamatovala. Když jsem jí řekla, kam mi má něco poslat mailem, zpozorněla. „Mobilní hospic Ondrášek? Není to ten Ondra, který se tady před sedmi lety léčil?“ řekla. Pamatovala si na něj. Tak to už jsem pak nevydržela a brečela jsem.

Jak se vám daří najít lidi, kteří v Ondrášku pracují?

Zaměstnáváme nyní pět sester a dvě sociální pracovnice. Spolupracuje s námi řada dobrovolníků. Všichni to berou jako své poslání. Je to nesmírně stresující práce a já je moc obdivuji.

Víte, že se sestrám z Ondrášku říká andělé?

Ano, mně tak také připadají. Myslím, že si málokdo dovede představit, co jejich práce obnáší.

Jak to děláte, že je tato služba bezplatná?

Daří se nám to díky sponzorům a dotacím města a kraje. Teď se znovu chystáme jednat s pojišťovnami. Od těch jsme dosud slyšeli, že naše služba není potřebná, že o ni není zájem. Denně se ukazuje, že opak je pravdou. Jenže jsme v situaci, kdy máme peněz čím dál méně. Shánět peníze od sponzorů je rok od roku těžší. Firmy, které dříve byly ochotné dát třeba dvě stě tisíc, nyní dají nanejvýš padesát. Všichni šetří.

Mají vůbec firmy zájem dávat peníze starým lidem? Mám pocit, že většina charity se týká dětí, oblastí, ve kterých lidé cítí naději...

Ano, na charitu týkající se starých lidí a umírání společnost reaguje jinak. Ale postupně, pomalu se to mění. Dobré například je, že miss Táňa Kuchařová založila nadaci, která se zaměřuje právě na pomoc starým nemocným lidem. Dříve bylo běžné, že modelky a různé známé osobnosti se angažovaly především ve prospěch dětí. Nedivím se, s dětmi se mohou vyfotit, je z toho cítit naděje. Ale z umírání mají všichni strach. Panovala tady představa, že je to něco, co se nás netýká, co se má odehrát v nemocnici. V poslední době je ale v mnoha oblastech života znát návrat k rodině. Myslím, že se začíná projevovat také v oblasti, která se týká konce našeho života.

Scarlett Wilková (autorka je redaktorkou MFDNES)

Mobilní hospic Ondrášek

 

Jedná se obecně prospěšnou společnost, pracuje od roku 2005 v Ostravě a okolí. Jeho posláním je umožnit pacientům s vážným onemocněním, u kterých už není nutná nemocniční péče, důstojně a v kruhu své rodiny a přátel prožít poslední etapu života. Jeho součástí je také poradna pro pozůstalé a lidi, kteří se starají o nemocné příbuzné. Více informací na www.mhondrasek.cz.

Autor: Jan Raška
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.