Příroda ještě neměla tvar ani barvu, a už přesto v některé skryté molekule snila o dni, kdy bude hýřit barvami a vůněmi. Když vládu ohně vystřídala vláda vody a slunce se vynořilo z mlh prosolených touhou tvořit, příroda se zrodila z první kapičky rosy, která se pevně usadila na stonku mořské trávy, jež měla dost síly a odvahy, aby vyrostla nad hladinu moře. A tak už zůstala. Dodnes se v kapičce rosy odehrává stvoření života přírody. Obdivuji tohle stvoření každé jaro a občas se mi zdá, že v té jediné kapce jsou skryty všechny barvy i vůně, které příroda při zrození nabízí.
Je to vždy velké divadlo hýřící vším, co může jen divadlo nabídnout, totiž děj, kulisy a kostýmy, zvuky, barvy, a samozřejmě skvělé herce. Je to velké divadlo pro malé diváky. Ano, musíte se stát malými, co nejmenšími, abyste všechno viděli, slyšeli a cítili. Musíte se sklonit, kleknout a ztišit. Musíte otevřít své srdce úžasu, který vám zprostředkují vaše oči, uši a čich. A musíte se stát tak trochu i aktéry toho divadla jarního zrození. Musíte zapojit vaši hravost, zvídavost a představivost.
A tak si každé jaro představuji, jak se na první sněženku odkudsi z úkrytu ještě prochladlých trav vyšplhá slunéčko sedmitečné a rozhlíží se, jestli se už zrodila první kapka rosy. Možná i trochu popolétne - opatrně, ještě jsou po zimě křídla ztuhlá - na nějakou vyšší rostlinu, odkud bude mít lepší výhled. Ó ano, tam je kapička ranní rosy! Beruška ji vidí a radostí zčervená o trošku víc, možná na své krovky přidá ještě jednu tečku. V té kapičce ranní rosy uvidí celou louku. Louku plnou květin. Kapička ranní rosy je zrcadlem, ve kterém se odrážejí nastávající dny plné radosti. A beruška si představuje, jak ta kapička rosy je stále větší a větší, nadouvá se, mohutní, jak její břicho těhotní květinami, vůněmi a pylem. A pak najednou vybuchne gejzírem úlevy a všechny ty květy, vůně a pyl se rozprsknou po širokém okolí.
Kolem berušky letí motýlek, a tak mu to hned řekne. A motýl to řekne včelce, a včela to řekne vrabčáčkovi. A jak je známo, vrabčák všechno vyžvaní, takže netrvá dlouho a všichni obyvatelé i návštěvníci zahrady vědí, že se zrodilo jaro. Veverka seskočí z horních pater stromu na zem a diví se: „No, páni, ještě včera tady ten kvítek nebyl. Jaro už je opravdu tady!“
Život nezklamal, příroda nezklamala. Vytvořila nové podmínky, nové možnosti, nové pracovní příležitosti, novou obživu, novou krásu. A že je co obdivovat! Zlatice převislá se rozzáří jako jedna z prvních. Jakmile rozkvete narcis, člověk může zatroubit k nástupu opravdového jara. A já opravdu vždy zatroubím. Jako výraz díků mi omamně zavoní voskově pevné hyacinty a v mírném vánku kývne královskými, růžovo-bělostnými květy magnólie královská. A k nim se postupně přidají droboučké prvorosenky, a nezničitelně vytrvalé sedmikrásky, šafrán, který kvete po sněženkách a před tulipány, hrdý modřenec a droboučké, něžně modré pomněnky. Ke slunci své lístky natáhnou tulipány a můj pes se jich nemůže dopočítat. Jako by jich přes zimu přibylo! Nad brankou k nebi vyšplhá plamének a otevře své květy volnému prostoru. Zahradní zvonečky zacinkají melodie, které slyší jen ti, kteří jsou stále zamilovaní, takže já je slyším... A u chodníku své sukně načechrávají macaté pivoňky, které se rády chlubí svým bohatým okvětním šatníkem. Hořec panonský, tajemný a zádumčivý, převaluje ve svých žlábkovitých listech zbytky rosy. Je podivuhodný, ale nevoní. To když začnou kvést meruňky, jabloně a mirabelky, nebo též špendlíky! To je, panečku, vůní! A což teprve, když je v plném květu bobkovišeň lékařská, jejíž listy voní po drcených mandlích a květy po lipovém medu. Ale pozor! Sice bobkovišeň omamně voní, ale svou vůni si chrání tím, že listy i květy jsou jedovaté. Takže neochutnávat. Zato lístky květů japonských vrbiček chutnají sladce a jedovaté snad nejsou. Nevím, zkusil jsem jen malý kousek, více v tu chvíli potěšen duhou po ranním dešti.
Jakmile rozkvetou azalky, je třeba přilévat vodu do pítka, protože začíná skoro léto, a vrabci si potřebují svou hašteřivou náturu trochu zchladit. A protože na zahradě mají už všechno okoukané, odlétávají na vzdálenější louky, kde se to veselí květy neznámých trav a starý strom třešňový se vyzdobí bílými kvítky k námluvám včel. Na pampeliškové louce dovádějí černá kůzlátka s bílými čepičkami.
Končí se jeden akt divadla jarního znovuzrození, a začíná nový, ve kterém hlavní úlohu hraje láska, vášeň a sex. Ale to už je jiná kapitola...
Sedím pod kalinou bílou, něžně omámen její cizokrajnou sladkou vůni, a nechávám myšlenky volně proudit díkůvzdáním. Svět má počátek v malé kapičce jarní rosy, kapičce jarní touhy. Je to křehký svět, a život v něm je ještě křehčí. Má svá pravidla, která jsou tu proto, aby se dodržovala. Člověk na ně, bohužel, často zapomíná. A mění je. Strká nos, kam nemá. Pomalu se už ničemu nediví, přestává obdivovat tajemství, která příroda pečlivě skrývá. Chce ta tajemství za všech okolností poznat. To by nebylo ještě tak zlé, kdyby je nechtěl využívat jen ve svůj prospěch a nemyslel si, že příroda se podřídí jeho vůli. Kdepak, příroda má už velkou paměť, a zatímco naše současnost je vůči ní stále mladičká, budoucnost může strašně rychle zestárnout. Země zas může mluvit jazykem ohně a vzduch být nasycen sírou.
Snad to včas pochopíme, abychom se mohli dál obdivovat zázraku, který se skrývá v těhotné kapičce jarní ranní rosy.
