Slunečné léto, čas dovolené. Začátkem srpna jsem se měla vdávat, a tak tahle dovolená měla být i rozloučením se „svobodou“. Snoubenec vypůjčil stan a spacáky, já nakoupila vepřové konzervy a gulášové polívky, nesměl chybět kotlík. Obtěžkáni vybavením na týdenní stanování jsme sedli do vlaku a jeli vstříc dobrodružství do malebného města Lanškroun.
"Jsou tam někde rybníky, postavíme si tam stan a budeme si užívat," pravil snoubenec, když jsme vystoupili z vlaku. Kde přesně, to nevěděl. Poptali jsme se na cestu a šli a šli, celé dvě hodiny v neskutečném vedru, batožina se stávala každým dalším krokem těžší a těžší. Hodila jsem ji do trávy s tím, že dál prostě nejdu. Zabloudili jsme a nikde ani živáčka, abychom se zeptali na cestu. "Počkej tady ve stínu a já to jdu obhlídnout," rozhodl snoubenec. Vrátil se za malou chvíli. "Vstávej, je to kousek, chodili jsme stále do kola." Konečně jsem uviděla velkou hladinu Dlouhého rybníka, cíl naší cesty. Postavili jsme stan kousek od břehu a rozhodli se, že půjdeme do městečka koupit chleba a sirky, které jsme samozřejmě zapomněli doma, rozdělat oheň bez nich nelze.
Na druhé straně Dlouhého rybníka bylo vidět nějaké budovy, ale jak se k nim dostat? Půjdem rovně kolem rybníka ten musí přeci někde končit. Ano, končil, ale ne nadarmo dostal jméno Dlouhý. To tedy byl a taky hodně široký. Můj nápad, že ho přeplavem neprošel. Došli jsme na jeho konec a museli přejít kolem břehu tu jeho šířku s obavou, že nám zatím odchod zavřou. Obchůdek jsme našli, koupili pecen chleba a když u pokladny přišlo na placení, zjistila jsem, že peněženka je ve stanu. Ještě že snoubenec měl pár drobných po kapsách.Tehdy stál chléb jen 5,60 Kč. Na sodovku nám nezbylo, ale uviděla jsem další obchod a za výlohou zářily svatební střevíčky mých snů: bílé, lakované, s ozdobou třpytivé květinky a vedle nich krásný závoj, na kterém byla ta samá ozdoba, kytky jako na střevíčkách.
Kdybych nezapomněla peněženku ve stanu, koupila bych si aspoň ty boty hned. Domluvili jsme se, že než pojedeme domů, tak si pro ně zajdeme. Žízniví jsme se doplahočili zpět do stanu, tehdy se ještě nekradlo, peněženka i vše ostatní zůstalo na svém místě. V době naší nepřítomnosti vyrostl opodál další stan a dvě dívky a dva chlapci už měli rozdělaný oheň a opékali si kabanos. Pozvali nás k ohni a když vyslechli, jak daleko jsme šli pro chleba bez peněz, že nám ani na zápalky nezůstalo 20 haléřů, smích nebral konce. Prozradili, že pár metrů za stromy je kiosek, kde se dá koupit vše.
Byla to fajn parta, se kterou jsme si rozuměli a zažili ještě tu noc spoustu legrace, když nad ránem jsme museli opustit stany kvůli spolunocležníkům - mravencům. Mravenci se ve stanu jen hemžili, nemělo cenu je při baterce vyhánět. Ustoupili jsme přesile, sedli k doutnajícímu ohni, přiložili pár haluzí, kterých kolem byla spousta a při kytaře a písničkách jsme přečkali noc.
Ráno začal marný boj s mravenci. Pecen chleba putoval do rybníka kaprům a pak jsme teprve zjistili, že jsme stan postavili vedle velkého mraveniště. Stany jsme museli přemístit do dostatečné vzdálenosti. Společně s novými kamarády jsme opékali makrely a vařili kotlíkový guláš. Také jsme narazili na pole brambor, a tak i pečené brambory v ohni byly náš každodenní večerní zákusek. Já stále myslela na ty svatební střevíčky za výlohou a měla strach, že je některá jiná nevěsta koupí. Stále jsem o nich a o závoji básnila, a tak snoubenec vzal peníze, že je tedy půjdeme koupit, ale jen ty boty, na závoj že nám nezbude. Já při představě té několikakilometrové cesty jsem dostala nápad - přeplavat celou šířku rybníka na druhý břeh s tím, že mi snoubenec vezme šortky a tričko, obejde rybník a počká mě na druhém břehu. Hleděl na mě vyplašeně, jestli jsem se nepomátla. "To nepřeplaveš, koukej, jak dlouho trvá lodičkám, než doplavou na druhou stranu. Nedala jsem si to vymluvit, přemlouvali mě i naši kamarádi, že je to daleko a je tam velká hloubka. Nakonec padla i sázka kamarádů, jestli dokážu přeplavat rybník, tak že mi koupí k těm střevíčkům i závoj. To byla velká motivace, to už nepomohly ani prosebné pohledy mého snoubence.
Statečně jsem vlezla do vody, byla jsem dobrý plavec, vždyť jsem vyrůstala u tří rybníků, to by bylo, abych to nezvládla. Pomalými tempy jsem ukrajovala metr po metru, ale síly pomalu ubývaly. Otočila jsem se a viděla na břehu stále stát snoubence a kamarády, kteří volali, abych se vrátila. Chvíli jsem váhala, ale zjistila jsem, že jsem skoro v půlce, tak jsem pokračovala. Brzy jserm cítila, že jsem své síly opravdu přecenila. Doplavu si pro své svatební boty, stále jsem si opakovala do té doby, kdy mě síly opustily. Lokla jsem si pořádně vody z Dlouhého rybníka a šla ke dnu. Od břehu mě dělilo jen pár metrů. Statečně jsem polykala andělíčky a snažila se vší silou donutit ruce a nohy k poslušnosti. Chtěla jsem se odrazit od dna rybníka, ale nohy se mi zabořily do bahna. Rukama jsem přeci jen začala napodobovat plavání. V tom jsem cítila, jak mě někdo chytil za ruce a táhne z bahna. Ten pán byl zrovna na blízku, když jsem zmizela pod vodou, kašlajíc jsem znovu začala plavat a po pár tempech byla u břehu.
Vysílená koukám, kde na mě čeká snoubenec a kamarádi. Sedím na druhém břehu dlouho sama, zachránce mi nese v kelínku kávu. děkuji mu a s každým douškem nabírám sílu. Konečně se dočkám, snoubenec mi podává tričko a šortky, koukám, kde má moje sandále. Ty samozřejmě zapomněl. Tak to je dobrý, já si nakonec půjdu kupovat svatební boty bosky. Kamarádům to přišlo natolik k smíchu, že se chechtali ještě před obchodem, do té doby než uviděli, kolik stojí ten závoj. Pak je smích přešel.
Tak jsem si pro své svatební boty přeci jen doplavala. Prodavačce, když mi z výlohy boty podávala, byly totiž poslední v mém čísle, cukaly koutky smíchem. Viděla bosou dívku s mokrými vlasy, jak si kupuje svatební boty. K nim musela přibalit i tenisky, abych nemusela jít bosky takovou dálku. Když jsem řekla snoubenci, že mi tenisky kupovat nemusí, že zpátky ke stanu zas přeplavu, tak se chytil za hlavu a vykřikl: "A s tímto třeštidlem mám žít celý život!“
15. srpna 1970 jsem stála u ultáře, na nohou střevíčky, pro které jsem si doplavala, na hlavě závoj, který mi opravdu kamarádi koupili, na sobě bílé dlouhé šaty, které mi nechala ušít maminka. To, že jsem opravdu třeštidlo, o tom se manžel za těch 42 roků přesvědčil mnohokrát. A já vždy, když přerovnávám skříň, pohladím závoj s kytičkou a vzpomenu si na krásnou dovolenou a na svatební střevíčky, pro které jsem si doplavala.
Z archivu - náš portál obsahuje cca 3000 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.
