Bylo mou výsadou, znát se osobně s Bonifácem. Byl již nějaký čas, spolu s panem inženýrem Svobodou, spolumajitelem docela šikovné mezinárodní autodopravy a v hierarchii firmy měl postavení nikoli nevýznamné, ba, možno říct, VIP.
Bonifác, pro přátele Boňas, byl mourovatý kocour a sídlil přímo ve firmě, dislokované tenkrát na libereckém letišti. Měl k dispozici korbu z malé třítunky, aby se měl kde slunit, a kterou pan Svoboda ohleduplně zakázal zlikvidovat - taky kdo by neměl rád kočky, že? Mechanici mu autogenem vyřízli průlez na dílnu, aby se Bony měl kam uchýlit v případě nepohody, a byl mechaniky pečlivě opečováván, pokud jde o menáž, a kamioňáky korumpován dobrůtkami z celé Evropy - slovenština má krásný výraz "maškrtky". A Bonifác bol naozaj veľmi maškrtný kocúr! Konec konců, někoho s takovým postavením ve firmě je docela rozumné si předcházet, korupce nekorupce, jeden nikdy neví, kdy se to může hodit.
Jako správný člen party mechaniků chodil špinavý jako prase a v tomto ohledu to byl kocour opravdu výjimečný. Jedna šikovná paní MVDr. mi vysvětlila, že na kocoura měli mechanici špatný vliv. Takže kočičák v tom byl vlastně nevinně, jen měl špatné kamarády.
Bonifác měl zajímavou vlastnost: po sluchu naprosto bezpečně rozeznal vozidla vlastní firmy, bez ohledu na to, zda šlo o Steyra, Renaulta, MANa, šéfův Mégan, či šéfčino Twingo. Jakmile zaslechl známé vozidlo, pelášil k závoře, kde si vynutil vstup do kokpitu a jako lodivod do přístavu zavedl tahač s návěsem na dvůr. Poté pravidelně udělal věc, při níž se přítomná dílenská banda šklebila od ucha k uchu, někteří dost možná kolem dokola: vyskočil z kabiny a prošel se pod soupravou. Od předního nárazníku po koncové lampy a zase zpět.
"Tak co, Boňas," šklebili se dílňáci - "nekape tam něco?" Bonifác zkrátka pečlivě provozoval vlastní STK.
Měl auta rád a někteří řidiči mu umožňovali, aby v nich nocoval. Teplo od motoru mu dělalo dobře. Na mém autě vyrobil úhledné otisky svých zablácených tlapek a mým dětem se tato výzdoba líbila natolik, že mi zakázaly umýt auto.
Měl jsem Bonifáce rád, ostatně jako všichni, lidsky jsme chápali jeho potřeby - měl v okolí hned několik fešných přítelkyň, zvlášť jednu zrzku choval ve svém kočičím srdéčku -, kvůli nimž mu firma ochotně kdykoli poskytovala neplacené volno, ale pokud jde o "myše mizerné", tak ty měl náš kočičí superman dokonale na háku. Potkal-li na dílně nějakého toho myše, zhnuseně se odvrátil. Ale dost možná k nim měl, kdesi v koutku kocouří duše, docela kladný vztah. Myšofobií rozhodně netrpěl.
Taky kdo by papal takový fujtabl, že ano?
