„Dobrý den. Mám tady skupinu Čechů.“ „Česká skupina? To musí být jen ti vozíčkáři. Tady Češi jinak nejsou.“ Po této odpovědi jsem se rozhlédla a uviděla první vozíčkáře, kteří sjížděli bezbariérovým schodištěm k recepci. Celou skupinu, asi třicet lidí, tvořilo 15 vozíčkářů a ostatní byli sice také tělesně postižení, ale bez vozíčků. S nimi přijela zdravotní sestra kolem 40 let. Přijeli ze severní Moravy.
Na programu byla celodenní Praha. Vystoupili jsme na Hradčanském náměstí a společně jsme se vydali k chrámu svatého Víta. Všichni se moc těšili. Vedoucí, která byla také na vozíku, se ke mně přiblížila a tiše povídá: „Víte, pro nás je to ohromná událost, takhle si vyjet a vidět Prahu. To si ani nedovedete představit.“
Tenkrát těsně před sametovou revolucí se lidé dívali na postižené neomaleně a někdy i se znechucením. Jakmile jsme vystoupili z autobusu, všude jsme budili pozornost. Vstup do katedrály tvořily dva schůdky. Žádná překážka pro zdravé nohy. Obyčejně si jich člověk ani nevšimne. Zádrhel nastal, když měli vstoupit vozíčkáři. Zdravotní sestra se musela vracet do autobusu pro podpěry, aby mohli všichni vozíčkáři jeden po druhém vjet jako po kolejích dovnitř. Jenomže vchod byl úzký, lidé vycházeli i vcházeli stejnými dveřmi a s vozíčkáři to nebylo možné. Když vjeli první vozíčkáři, zjistila jsem, že vlastně ostatní lidé udělali jakoby špalír a jeden po druhém vjížděl dovnitř, sledován zírajícími lidmi, jejichž oči vyzařovaly hrůzu a soucit zároveň.
Někteří vozíčkáři měli totiž místo nohou pahýly a ruce podivně zkroucené a krátké, bylo to defilé lidí, které rázem přešla chuť něco vidět. Unavoval je soucit lidí a obraz v jejich očích je urážel. Nebylo kam uniknout před jejich pohledy, museli stále vpřed do náruče gotického chrámu, který je přijal s tichým klidem, jak se na kostel sluší a patří. A jejich jedinou zbraní byla touha a přání navštívit Prahu, v onen okamžik chrám sv. Víta. „Děláme tady lidem divadlo,“ řekla mi vedoucí. „Nic si z toho nedělejte,“ odpovídám a myslím na to, že reakce lidí je závislá na našem vztahu k ní. Očima jsem přejela celou skupinu a povídám: „Tak a teď jsme pěkně všichni uvnitř a prohlédneme si chrám sv. Víta.“
Doufala jsem, že je svým výkladem a zaujetím strhnu, že zapomenou na ty pohledy cizích lidí. Utvořili jsme takový uzavřený kruh a pomalounku jsme postupovali k příčné lodi a k chóru. Jejich oči ulpívaly na barevných vitrážích, pomalu rozpoznávali mnou zmíněné postavy na nich a najednou bylo slyšet jen můj hlas a já začala chápat, že byli vtaženi do výkladu jako dítě do pohádky. Vše přestalo existovat, jen vnitřek gotického chrámu, který poskytoval klid, útěchu a radost ze setkání. Jelikož jsem mluvila nahlas, aby mě všichni slyšeli, do výkladu se zaposlouchali i cizí lidé a připojili se k nám. „Všimla jste si, že jsme přibrali další lidi? Oni Vás taky poslouchali,“ řekla mi vedoucí a já věděla, že najednou všichni zapomněli na bolestný vstup a radovali se z prohlídky.
Oběd byl v Praze 6, kam nás autobus zavezl. Při obědě zdravotní sestra každému pomáhala s mytím rukou a podobně. Byla strašně nervózní a nevrlá. Když někdo podotkl, že jídlo bylo dobré, doslova vyštěkla: „Já jsem se ani nestačila najíst.“ Bylo to trapné vůči těmto postiženým lidem, kteří byli zahanbeni a v rozpacích. Ta žena se minula povoláním.
Odpoledne následovala procházka Malou Stranou přes Karlův most. Většina vozíčkářů měla elektrická křesla, jen pár řídilo rukama, což přes pražské chodníky, bylo namáhavé. Mezi těmi, co řídilo rukama, byla mladá dívka jménem Marie. Byla vdaná, manžel byl také ve skupině, avšak s elektrickým vozíčkem. U těchto dvou mladých lidí mě upoutal pevný citový vztah. Ti dva na sobě viseli, byli k sobě nesmírně přimknuti, jakoby chtěl jeden druhého chránit a bránit před celým světem. „Já Vás chvíli povezu,“ řekla jsem Marušce. „Můžeme jet první.“ Maruška byla nesmírně ráda. Když jsem se někdy zapovídala a vyšla sama první, zastavil se u mě její manžel se slovy: “Vzala byste zase Marušku?“ A tak jsme spolu zůstaly po celý zbytek odpoledne. Maruška měla hezkou tvář, vlasy měla polodlouhé, zvlněné, kaštanová barva kontrastovala s modrýma očima a světlou pletí, která dodávala tváři něžnost a křehkost. Obličej měla lehce nalíčený a tvář byla líbezná. Jakoby se příroda chtěla zavděčit hezkým obličejem a odlehčit bolesti za pochroumané tělo. I ona měla nohy zakončené pahýly, které jí končily nad koleny.
Ten den nebylo na Karlově mostě tolik lidí jako bývá dnes a my se pomalu sunuli vpřed od sochy k soše, od pouličního malíře k malíři. U jednoho, který zrovna nikoho nemaloval, se skupina zastavila a jedna paní zavolala: „Namalujte Marušku!“ Malíř zachytil Maruščinu něžnou krásu, modř blankytných očí, zvlněné tmavé vlasy se neposlušně rozbíhaly až k ramenům, na rtech lehounký a nesmělý úsměv. Maruška si odnášela portrét jako poklad. Tiskla ho k sobě a oči jí jen zářily. Ale to už byl čas se pomalu vrátit k autobusu.
Ten den jsem s nimi zůstala až do večera. Ještě dnes je vidím, jak se vracejí Křížovnickou ulicí, vozíčkáři, jeden za druhým na kraji silnice, ostatní pěšky na okraji chodníku, aby jim byli nablízku. A oči všech zářily jako vitráže gotického chrámu, když se jich dotknou hřejivé sluneční paprsky.
