Tenkrát byla tuhá zima. Sníh nikde a mrzlo jako v Rusku, nejlépe bylo doma u kamen. Ale měsíc svítil tak intenzivně, že v noci bylo šero jako ve dne.
Té mrazivé noci jsem nemohla dlouho usnout, pes štěkal jako divý. Já se převalovala tam a sem. Nakonec jsem vstala v noční košili, hodila na sebe velice módní cibeliňák (některé dámy si jej budou určitě pamatovat). V něm i štíhlá žena se zdála o dvě velikosti větší, chlupatý kabát s delším vlasem působil mohutně. Nasunula jsem si škrápy a vyšla na dvůr.
Bydleli jsme u mých rodičů, kde jsme měli dva pokoje s tím, že si postavíme vlastní domek. Pes stále štěkal, došla jsem až k němu a vidím, u kopy kamení, které jsme měli nachystané na základy, byl do klubíčka schoulený ježek a pes na vetřelce stále dorážel.
Vzala jsem proutěné pometlo, udělané z břízy, které náš pes nesnášel, a ježka, který se k nám vloupal, jsem se snažila metlou odkoulet mimo náš dvůr. Pes se mi pletl pod nohama neustálým pobíháním a za stálého ještě hlasitějšího štěkání mne doprovázal. Když se mi podařilo ježka dostat až za branku a již jsem jej koulela přes ulici, nenapadlo by mě, že pes vzbudil i maminku, která stála hodnou chvíli za záclonou a pozorovala mne.To jsem byla v 9. měsíci těhotenství, 20 kg navíc, mohutný kabát, který jsem nezapla, a velikánské břicho, valila jsem se po silnici jak sovětský tank, když jel osvobozovat Prahu.
Maminka se bála na mne zavolat, myslela si, že jsem se zbláznila nebo že jsem náměsíčná, že v noci zametám na ulici vozovku. Ale nakonec pootevřela okno a volala."Alenooó, co tam děláš?"
Odpověděla jsem: "Nevidíš, no přece vymetám toho hajzlíka, který vlezl na dvůr, pes štěká a já nemohu spát."
Po této příhodě jsem za necelý týden porodila velkého, krásného a hlavně zdravého syna, na kterého čekal stejně krutý osud...