Letní prázdniny nám skončily, začal nový školní rok a já jsem si, moji milí, vzpomněla na jedno nezapomenutelné setkání. Přenesme se společně, trochu nečekaně, do opravdové, bílé zimy. Je to tak třicet let nezpět.
Tenkrát bylo po Silvestru. Znáte to. Člověku není zrovna moc do skoku. Přes noc napadl v Praze čerstvý, bílý prašan. Skoro půl metru. Nevídané, sváteční, jako v pohádce.
Je po Novém roce a zase nám začíná škola! Nechtělo se mi to ráno vůbec vstávat. Děti spinkaly sladce v postýlkách, ale povinnosti jsou povinnosti. Škola volá!
Svátečně jsem oblékla prvňáčka i třeťáka do oblečení od Ježíška. Vše novoučké a voňavé jako nový rok co je před námi! A pravou nohou hezky ze dveří, dětičky! Do školy jsme to měli pěšky pár minut.
U nás ve vilové čtvrti často nebyly v zimě prohrnuté chodníky. Ale toto bylo opravdu neobvyklé. Všude bílo jako na horách a před námi ani jedna stopa ve sněhu! Děti zapadávaly po kolínka do sněhu a já jsem začala váhat. Asi jsem si spletla čas. Jdeme o hodinu dříve do školy? To jsem tomu dala!
Došli jsme na hlavní silnici, která vedla k České televizi. Tam již byla vyšlapána úzká cestička. Dětičky vyšňořené a s velkými taškami na zádech se loudaly za mnou. Nejraději by také zůstaly doma a do školy vůbec nešly.
„Prosím vás, nevíte kolik je hodin? My jdeme asi o hodinu dříve do školy," zeptala jsem se prvního pána, který šel kolem.
„Ale paní, vy to nevíte, škola začíná až zítra!"
To jsem tomu dala! Ten Silvestr! Děti radostí vyhodily tašky do vzuchu, skákaly a pak se jako paňáci zádama plácly do sněhu.To bylo radosti! Všichni jsme se smáli. Pán se prohýbal smíchy do záklonu, já se smála v předklonu..to snad není možné!
„Když je tu tak veselo a že jsem tak smělý, nemohl bych vás pozvat večer do divadla? Ale nebude to komedie." zeptal se k mému údivu pán s uhrančivým pohledem. Pomalu jsem se narovnávala z předklonu a pozorněji si neznámého prohlédla. Ten pán mi začínal býti jaksi povědomý.
"Do divadla? A to vám nestačí toto divadlo?", zakuckávala jsem se smíchy. Byla jsem trochu na rozpacích, ale stále jsem se smála. Žuchla jsem na zadek do sněhu.
Všude kolem bílá, nadýchaná peřina. Co se dělo pak, nikdy nezapomenu.
Ten neznámý se na mne potutelně usmál a jako panák, po vzoru dětí se natáhl do sněhu. Ležel na zádech v kabátu, obleku a lakýrkách, s diplomatkou ve sněhu. Pak jako by ztuhnul. Čas se zastavil. Díval se dlouze, dlouze do nebe...
Zvrátila jsem se také do sněhu. Cítila jsem trochu chlad. Přestali jsme se smát.
Po chvíli jsme se pomalinku zvedali a navzájem se oprašovali od sněhu. Na sněhu po něm zůstal otisk anděla s křídlama. Děti trochu znejistily. Co se to děje? Vypadali jsme jako blázni...
Blázni? Všimla jsem si, jako by se mu vločky rozplývaly na jeho dlouhých řasách a stékaly po tvářích.
My jsme se vraceli k domovu. Neznámý pokračoval dál ve vyšlapané umělecké cestičce života. Děti byly šťastné, já také. Jako bychom přiletěly z jiné planety.
Kdyby byla po cestě popelnice, asi bych tam odhodila ty prokleté školní tašky! Nevěřili byste, i v Praze se hned ví, co se kde šustne. I kdyby mne viděla největší drbna, jak se válíme ve sněhu s cizím pánem, bylo by mně to fuk. Jako bych se vznášela nad zemí. Co jedno náhodné setkání a příroda dokáže!
Za pár dnů jsem našla ve schránce na dopisy obálku s lístky do Činoherního klubu. Ten Pan Herec hrál ve filmu Petrolejové lampy. Určitě ho znáte, ten pán s pronikavým, uhrančivým pohledem se jmenoval Petr Čepek.
Svůj vlastní osud však bohužel uhranout nedokázal. Rakovina nemilosrdně ukončila jeho život čtyři dny po čtyřiapadesátých narozeninách. Září byl jeho osudový měsíc. Narodil se 16. září 1940 - zemřel 20. září 1994.
Čest jeho památce.
