Vtipnější vyhrává: Roztržitostí
ke zlosti, ale také k radosti!

Vtipnější vyhrává: Roztržitostí
ke zlosti, ale také k radosti!

24. 2. 2015

Těmto řádkům předcházelo vylíčení různých situací v mém minulém článku pod názvem "O kantorské nemoci z povolání". A teď se dostávám k pointě celého vyprávění - jak se s tímto postižením může člověk vyrovnat. Renomovaní psychologové mají pro tuto terapii odborný termín, je to POZITIVNÍ MYŠLENÍ. Laicky řečeno - na všem špatném lze nalézt i něco dobrého. Jenom to hledání je někdy trochu obtížnější. Předvedu Vám teď, jak jsem se s tímto problémem naučil pracovat já.

Příběh první

Byl jsem šťastný. Podařilo se mi levně koupit ojeté auto STW Škoda 1202. Zaparkoval jsem ho před školou v Resslově ulici, pod těmi lípami. Jenže jsem se k němu dostal až po delší době a už jsem ho skoro nepoznával. Lípy v té době kvetly a vypouštěly dolů různá soukvětí plná lepidla. Tak jsem mazal domů (měl jsem to za rohem), pro kýbl s horkou vodou a šamponem. Opakovaně. Jak jsem auto od těch nánosů odkrýval, ukazovala se neskutečně rezavá místa a začal jsem si nadávat: "Co jsi to, vole, vlastně koupil?" Přinesl jsem další kýbl, trochu se narovnal v zádech a najednou jsem spatřil úplně stejné auto o 10 m dál pod další lípou. To moje.

Umíte si představit s jakou radostí jsem se pustil do drhnutí druhého auta?

Příběh druhý

Nemám pojízdné auto, musím jet na polikliniku MHD. V čekárně je pokyn: "Prosíme, přezujte se". Tak se přezuji a své polobotky odložím. Po návratu si ve městě zajdu do restaurace na oběd. Když mám platit, upadne mi něco na zem a já koukám, co to mám na nohou. Bílé gumové pantofle, na kterých je inkoustovou tužkou napsáno "KOŽNÍ". Ach jo, tak co mi zbývá. Jedu zpět na polikliniku, zase trolejbusem. Když na mě někdo blbě čumí a pátrá po mém kožním defektu, tak si toho nevšímám. Přece si nebudu svlékat košili, abych mu ho ukázal, když jedu jenom čtyři stanice...

Jaká je v tom radost? Ty mé polobotky v čekárně naleznu na svém místě, nikdo je neukradl!

Příběh třetí

Jsme v Krkonoších na školení instruktorů lyžařských kurzů studentů. Je to načasováno na vánoční prázdniny a přes Nový rok. Takže, pochopitelně, konec roku oslavujeme v jednom z pokojů horské boudy. Něco popíjíme, tlacháme, zpíváme. Kouří se tam, a proto je otevřené okno. Najednou se pootevřou dveře a někdo vhodí do místnosti "dělbuch". K mým nohám, já zrovna hraji na kytaru. Přestanu hrát, pravou rukou sáhnu po hořícím kabelu a napřáhnu se až k levému uchu, abych ho vyhodil oknem vpravo. Ale pozdě. Právě u ucha mi to bouchne.

Problém. V uchu mi zvoní, šustí a neslyším na něj. Hned po návratu do Českých Budějovic jdu do nemocnice. Prý je to ohlušený nerv. Takže kapačka a pak domů takové růžové prášky na prokrvení nervů - k dlouhodobému užívání. Po čase se mi zdá, že mi ty prášky nějak rychle ubývají. Povídám to manželce a ona na to:

"To jsou ale moje prášky!"

"No to tedy nejsou!"

"Tak si to přečti!"

Přečetl jsem si to, měla pravdu. Bylo tam napsáno "proti krvácení z rodidel". Co dodat? Na levé ucho jsem hluchý jako poleno. Jistě jste si všimli, jak se při zkoušení u tabule natáčím celým tělem.

A z čeho mám tedy radost? Rodidla mám od té doby v bezvadném stavu! Ani jednou nezazlobila, vlastně o nich vůbec nevím. Je to v cajku.

 

Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde.
Vtipnější vyhrává
Autor: Libor Farský
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
1. K dospělákům. Ten Váš článek jsem si vyhledal a moc jsem se bavil. Uložil jsem si ho a příležitostně se k němu vrátím. Mám totiž s večerňáky velmi podobné zážitky a rád bych Vám je také poslal. 2. Makačka na malé děti po obědě. Dovedu si to vyučování představit jenom tak, že byste s nimi po půl hodině také lezla po podlaze. A přitom je učila nějakou blbůstku typu: Es war einmal ein Mann, der hatte einen Schwamm..... (jistě jich znáte plno). 3. Smekám kšiltovku před učitelkami malých dětí v MŠ i ZŠ . Nikdy bych to nedokázal, dokonce bych si ani neuměl poradit s puberťáky na 2. stupni ZŠ. Já jsem to uměl jen se studenty, kterým jsem už vykal.
Zuzana Pivcová
Vůbec nevadí, to jen, že jsem si na ně vzpomněla. "Moji lidé" (po počátečních dětských kurzech jsem pak učila dospělé, viz Můj příběh - Někdy byli jako děti) mě také donutili dělat přestávku, to byla pro ně společenská záležitost. A dovedete si představit 2 hod., tedy 90 minut, němčiny vcelku u dětí z 2. třídy po obědě? To vymyslel nějaký chytrák, aby se odučilo co nejvíce. Po půl hodině už mi ty děti lezly po zemi.
Libor Farský
Ta dáma nebyla natolik výjimečnou osobností, aby můj mozek uznal za potřebné zapamatovat si její jméno. Ale mám poznávací pomůcku. Aby mohla chodit o 20 minut dřív domů, zrušila nám přestávky a jela ty 3 vyučovací hodiny vcelku. Já jsem v té době také učil na střední škole "večerňáky" a věděl jsem, jak by pro ně bylo obtížné udržet tak dlouho pozornost na jediný předmět. Bez možnosti 10 minut si oddechnout, protáhnout se, poklábosit. Což jsem tímto zažil na vlastní kůži a neměl jsem tu kantorku rád. Navíc toto jednání bylo proti všem pedagogickým zásadám, z čehož usuzuji, že se mohlo jednat o nedotknutelnou ředitelku. Ale na jméno ani na její podobu si opravdu nevzpomínám. Je to marný, je to marný, je to marný. Sorry.
Zuzana Pivcová
Už je to dost osobní, ale ráda bych věděla, ke které angličtinářce (E, J, Z nebo řed.) jste chodil. Angličtiny bylo oproti němčině dost málo, chodili na ni posluchači, kteří brali studium seriózně. Angličtinářky byly vážené.
Libor Farský
Jasně. V Baarovce jsme se určitě někdy potkávali. Bylo to právě v době, kdy jste chodila v minisukních a s účesem "na Kleopatru", jak tady někde popisujete. Asi tak od r.1972 jsem tam docházel každé pondělí po zaměstnání na tříhodinový kurz angličtiny, bral jsem to jako přípravku na státnici. Ale z rodinných důvodů jsem to nedotáhl do konce.
Zuzana Pivcová
Asi Vám učitelství hodně pomohlo i v nelehké životní situaci vychovat sám vlastní děti. Je krásné, že jste stále plný optimismu, prezentovaného laskavým humorem. Vy jste učil v Budějovicích? Já jsem začínala kdysi na jazykové škole v "Baarovce" jako němčinářka.
Alena Várošová
Tak to pane Farský,klobouk dolů,když se muž dokáže postarat o dvě malé děti a vychovat z nich slušné lidi.Tak to je mi líto,že jste sám,jak voják v poli.Chápete vzala jsem to sportovně s nadhledem a v legraci. Hezký večer
Libor Farský
Re paní Alence V. Všechny příběhy jsou do detailů pravdivé. Bohužel, nejedná se o žádnou nadsázku. Také nejsem pyrotechnik, zřejmě existují dělbuchy různé intenzity, vždyť se jedná o zábavnou pyrotechniku, která je dostupná běžně dostupná (dost možná, že někdy i dětem). Mám na to řadu svědků z toho Silvestra, jen má žena již nežije. Ale na ženu jsem se po její smrti opravdu postupně měnil, neboť jsem úplně sám, bez babiček či jiných příbuzných v JČ, vychovával své syny od jejich stáří 4 a 6 let až do dospělosti. Tedy i ženské myšlení je mi blízké...A víc než sympatické!
Hana Rypáčková
Pravda s autem máme všichni podobné příhody.Já už taky odhrabala jiný vůz a často auto hledám, neboť parkujeme různě v okolí, kdo dřív přejede ten je u domu.Podobné auto je v sousedství jen čtyřdveřové.Jasně , že se k němu ženu...Pobavila jsem se.
Alena Várošová
Pane Farský,taky jsem někde tu první příhodu už četla,ale v provedení jak tu popisovala paní Vanda.Druhý humorný příběh,to se stává více lidem,nejste v tom sám,ale dobré Třetí příběh hodně nadsazený,ale úsměvný, s tím dělobuchem,nejsem pyrotechnik,ale kdyby Vám ten dělobuch bouchnul v blízkosti,tak ne že by jste neslyšel na ucho,ale měl by jste uši,ruce i nohy úplně někde jinde i struny na kytaře by byly zpřetrhané.....(také to myslím humorně ty struny,aby nedošlo k nedorozumění) a možná i v jiné místnost.Jo a ještě něco jsem zapomněla,že by Vás ten dělobuch okamžitě přeoperoval na ženu a v tomto případě by léky,které jste užíval byly na místě.Humorný článek dobře vymyšený,určitě jste moc čtenářek pobavil,ale i mě.Díky za příspěvek.................................................................................................

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.