Sýkorky zase přiletí a pomněnky
opět vykvetou, má maminko...

Paní Aleno, psala jsem to od srdce a proto to asi nejen na Vás tak zapůsobilo... Pouto to bylo nádherné, ale o to větší pak je ta bolest... Nevím, zda jsem silná osobnost...,obávám se, že spíš nejsem. Vzpomínky mi ale nikdo jž nevezme. Pravda, tyto stránky mohou člověku i trochu pomoci. Děkuji Vám Eva

Paní Evo. Krásnější příběh psaný s takovou láskou dcery k matce a takové vyznání k mamince jsem nikdy v životě nečetla. Maminka,která Vám nesmírně chybí by byla na Vás moc pyšná,tak jako Vy jste stále na ni.Vážím si tak silného, citového pouta matka - dcera. Paní Evo,jste silná osobnost a vše časem zládnete ,věřím Vám,ale vzpomínky na tu nejdražší osobu na světě Vám zůstanou. Je dobře,že jste na těchto stránkách,aspoň Vám nebude tak smutno a už nejste sama.Taky mám srdce.

Zuzko P., určitě až bude čas se na Vaše články podívám a přečtu. Máte pravdu v tom, že smutek si prožívá člověk sám, ale že tyto stránky nám v lečems pomáhají, že v tom nejsme sami, že nás je takových více. Pa Eva a Meginka

Děkuji Vám. I když si každý musí prožít svůj smutek sám, přesto snad pomůže vědět, že jsme si se svou radostí i se svým trápením všichni podobni. I já, od chvíle, co jsem zde na portálu i60, vím, že řada lidí měla ještě mnohem těžší úděl než já. Když budete mít někdy náladu, podívejte se na některé mé vyprávění v rubrice Můj příběh (třeba Moje maminka aneb Nenaplněný život, nebo Říkala jsem jí maminko). Možná Vás trochu osloví. A buďte klidná a alespoň trochu radostná, každý neprožije s maminkou tak krásný život. Ten pocit Vám nikdo a nic nevezme.

Paní Zuzanko P., to jste to měla tedy hodně těžké, tak brzy rodiče ztratit...Máte pravdu, pokud odchod z tohoto světa je těžký a naši blízcí se nedožijí alespoň 80let, o to větší smutek to pro nás je,těšila jsem se, že s maminkou oslavíme ten rok její 75 narozeniny a už nám to nebylo dopřáno...Nejhorší byla ta bezmoc v nemocnici, jak se s pacienty zachází, jak se spíš neléčí, než léčí, žádná komunikace,lhaní, prostě to se nedá vůbec psát. Je to ve svědomí těch, co způsobují zbytečnou smrt pacientů,těch co nezabrání infekci atd. Ale to je zas na zcela jiné téma. Chtěla jsem spíš přiblížit její život, a tím i můj, protože mi byla vším. Když jsem to psala, tekly mi slzy tak, že jsem neviděla na text... Vy snad už máte život lepší nyní a na rodiče snad máte také pěkné vzpomínky. Mě tragicky a zbytečně odešli všichni z rodiny, už nikoho nemám, jen tu fenku Meginku z útulku a o to je to těžší vše. Vám přeji Zuzko i všem zde jen to dobré v životě a pokud přijdou těžké chvíle, tak hodně síly. Eva a Meginka

Paní Evo,moc krásný příběh života Vaší maminky a Váš vztah k ní, lásky plně píšete a číst Váš citový příběh je jedna radost.

Ztratit milovaného člověka je vždycky smutné.Ale ztratit rodiče , kteří odešli věkem a prožili hezký život, s kterými jsme se stačili rozloučit a na cestě je doprovodit je přirozené. Mnohem bolestnější je ztratit dítě nemocí - každá matka by ráda dala svůj život výměnou. Nezemřel ten, na koho se vzpomíná...

Já jsem rodiče ztratila velmi záhy, tatínka ve 12 a maminku v 27 letech. Většina mých známých přišla o rodiče až nedávno a někteří jednoho z rodičů dokonce ještě mají. Každé loučení je těžké, i když ten člověk prožil dlouhý, krásný život. Pokud měl odchod z tohoto světa těžký, zanechává to v nás o to větší smutek. Ale zůstává i to hezké, za co můžeme poděkovat. A Vy jste to vyjádřila tak, jak to cítíte v sobě. Jako milující dcera milující matky.

Evi,při čtení vašeho článku jsem musela zavzpomínat na moje rodiče.S oběma jsem strávila celý život i poslední chvíle života.Taky pořád vidím poslední pohled který mi maminka věnovala.Bylo tam toho strašně moc a myslím si,že jsem pochopila. Napsala jste krásný článek a myslím,že nás,co už nemáme rodiče,přiměje ke vzpomínce.

Krásné vyznání paní Evo, Vaše mamka o tom určitě ví. I já se k mé mamce, která tu není již 11 let každou chvíli obracím a mám ji moc moc rádaa s vnučkou si vybavujeme dny s ní!