Loňské léto? Prozradím vám, že nebylo zrovna takové, jaké bych si já představovala. O svých loňských prázdninových dnech jsem měla však, bohužel, jinou představu. I když počasí by si zasloužilo tu největší jedničku. Nebudu tvrdit, že bych netoužila vyjet do světa, tak jako jsem jezdívala v jiných letech, ale jiné, a neočekávané záležitosti mé touhy zahlušily.
Nedobrovolně a nečekaně jsem se stala osamoceným chalupářem a náplní mých prázdninových dnů se stávalo sekání trávy, starost o zahradu či chalupu pojmenovanou Petrohrad, udržování kvalitní vody v bazénu, či jiných, pro mě doposud neznámých povinností. Ještě předminulý rok jsem však prožila prázdniny, které mi v takových chvílích osamocení rozjasní tvář. Pokud se však i vy mými vzpomínkami chcete potěšit, tedy poslouchejte.
V krásném prostředí francouzské Riviéry, na hranici Itálie s Francií, v dalekém Mentonu, bydlela má teta, u které jsem prožila krásné, celé tři týdny. Už tím, že jsem se do této nevšedně krásné krajiny dostala, bych mohla své povídání skončit. Vždyť již tato možnost je nevšední, až pohádková. Přesto jsem zde prožila dny, kdy jsem poznala, jaké krásné vztahy mohou vzniknout mezi člověkem a zvířaty. Že nevěříte? Tak se začtěte do mých řádků.
Uviděla jsem ji na terase pod lavicí hned první večer po příjezdu. Dvě veliké žluté oči na mě vejraly ze tmy. Až jsem se i trochu polekala. Kočka! "Kšá, kšá!" já na ni, ale oči ani nemrkly. Vykročila jsem tedy rázně k ní. Ještě chvíli čekala, a najednou byla pryč. Vida, vyhrála jsem.
Ba ne, nevyhrála. Druhý večer byla kočka znovu pod lavicí. Už o mně věděla, už na mě číhala, už mě sledovala kulatýma očima. Domek zřejmě teta koupila i s ní, ačkoliv původní majitel tvrdil, že žádnou kočku nemá. Musela se tam usadit v době, kdy byl domek prázdný. "Ale jaképak fraky s kočkou," říkal, "máte přece psa!"
No právě. Teta měla psa. Mohutnou, nalezenou, kříženou labradorku Janku, která byla ale po dobu jejího stěhování u přátel. Ta ale zrovna kočky nemá v lásce. Přesto sem přivedla Janku, ale věřte, že se značnými obavami. Vždyť taky oprávněně. Čubina, ta hned věděla, o co jde. Okamžitě vyčmuchala kočičí pelech a nemohli jsme ji dostat z terasy. Měla v úmyslu si na kočku počkat. Násilím jsme ji vtáhly domů. Předpokládaly jsme, že to kočka pochopí a odtáhne. Jenže, ji to ani nenapadlo, ba naopak! Začala se courat domů i přes den - doslova nás provokovala. Jasně nám dávala najevo, že v domku, ve kterém jsme nyní bydlely my, byla ona dřív.
Začátky byly velmi těžké. Všechny jsme žily neustále ve střehu a terasa, ten nejdůležitější prostor v tomto kraji, byla pro nás skoro tabu. Jenže - mně se ta kočka začala líbit! Byla nejen krásná, byla i vznešená. Kdoví odkud přišla? Na nějakou obyčejnou tulačku zrovna nevypadala. A tak jsme se jí ujaly a dávaly jí žrát. Pokaždé svou porci s naprostou samozřejmostí zblajzla. Nu, do jisté míry, i to už byl pokrok.
Navečer, když polevilo vedro, jsme chodily s Jankou na delší procházku do strání, aby se pořádně proběhla. Příroda voněla a zezdola bylo slyšet moře. Byly to krásné, nepopsatelné chvíle, hlavně pro mne.
Jednou ale koukám a nevěřím svým očím: v patřičné vzdálenosti si to za námi vykračuje - Kočka! Zastavily jsme se, ona zůstala stát také. Jdeme dál, Kočka též. Vtom však přiběhla Janka, zavětřila a už z povzdálí se naježila. Také Kočka se vyhrbila a zlověstně vztyčila načepýřený ohon. To tedy ne!! Stačila jsem, jen tak tak, Janku chytnout za obojek. Byla ve mně malá dušička a dodnes je mi záhadou, jak se mi tuto situaci podařilo zvládnout.
Od té chvíle s námi Kočka chodívala pokaždé. Odstup mezi námi se postupně zmenšoval a já už také nemusela být tolik opatrná. Napětí povolovalo, a zvířata, jakoby pochopila, že všichni teď patříme dohromady.
Uplynulo několik dnů, týden či dva? Kočka, Janka, teta i já jsme žily ve svornosti, když tu se najednou na chodníku před brankou objevila nová kočka. "Co tu chceš, ty můro? Hajdy pryč!" vyhrkla jsem na ni a ona odskočila, jako by do ní střelil. Jistě už měla s lidmi své zkušenosti a já se zastyděla za své chování. Přišla znovu, a znovu to zkoušela. Asi má hlad, napadlo nás. Samozřejmě, že hlad měla.
My jsme šly na ni ovšem chytře. Kousek od domu byla zídka, oddělující ulici od příkrého svahu, plného divoké vegetace. Sem jsme jí přinesly tácek s krmením a Můra (jak jsme ji nazvaly), ač hladová, brala sousta do tlamičky s takovou grácií, jakoby měla prostřeno na stříbře. Honila se mi myšlenka, že se jí chtěl asi někdo zbavit.
Jak jsem jednou, přinášela Můřin tácek, vyskočili z křoví za zídkou dva, vyzáblí kocouři. Asi přišli omrknout, zda něco nezbude, a naštěstí se polekali. Jenže to "štěstí" netrvalo příliš dlouho. Záhy jsem na zídku začala nosit tácky tři! Jen jsem doufala, že se neobjeví už nikdo další. Ono to přece jen i trošku lezlo do peněz. Naše „stravovna“ zůstala skutečně ostatním kočkám z okolí utajena, a tak kocouři odtáhli po krmení do svých revírů a kočička si zalezla pod auto (už ví, které patří tetě).
Teta se příliš o své okolí nezajímala, ale ani jedna jsme si nemohly nevšimnout, že ráno kolem nás zakroužil racek. Bylo to v naší ulici něco dost neobvyklého, neboť moře tak zcela na dosah není. Ale byl to racek a dost veliký. Jak dokroužil, usedl na sloup uličního osvětlení, přesně v místě krmení a díval se, jak přináším kočkám tácky. Závistivě pozoroval, jak se kočky ládují.
Když si vše prověřil, počkal, až budou kočky pryč, až budu pryč i já a snesl se na zídku. Dobře jsem jeho let slyšela. Když jsem pootočila hlavu, viděla jsem, jak tácky obchází a klove do nich svým silným zobanem. Sbíral, chudák, drobky vyházené kočkami. Že by měl snad i on hlad? Spěchala jsem domů, abych ho pohostila aspoň kočičími suchary. Než jsem se však vrátila, byl už racek pryč. Mrzelo mě to, a celý den jsem na to musela myslet - byla to náhoda? Přiletí zas? Ráno jsem si, pro jistotu, připravila tácky čtyři. Domácím zvířatům jsem vysvětlila, proč toho z domu tolik vynáším a proč nemohou jít s sebou. Racka, bude-li tam, jsem nechtěla vyplašit.
A byl! Už od branky jsem ho viděla, že sedí na sloupu a čeká. Sláva! Můra se mi motala okolo nohou, kocouři čekali ve křoví. Tři tácky jsem poskládala pěkně do řady za sebou a ten čtvrtý jsem dala jako poslední. Kocouři se na žrádlo vrhli, Můra elegantně ubírala sousto za soustem. Racek však seděl nahoře a ne a ne slétnout!
"Pospěš si, než bude pozdě!" volala jsem na něj a najednou mi to došlo: přece jen se mě asi bojí! Jen jsem se však obrátila k odchodu, už jsem slyšela jeho let, a když jsem se přes rameno ohlédla, seděl u čtvrtého tácku a zobal.
Od toho dne byl i racek naším denním hostem. Pohled, na který nelze zapomenout: tři kočky a pták! Škoda, že se mi nikdy nepodařilo své strávníky při krmení vyfotografovat. A právě racek - pojmenovaly jsme ho Jonatán - to neměl rád. Jakmile jsem se s kamerou přiblížila, všeho nechal a odlétl pryč. A my jsme ho přece vyhánět nechtěly.
Takže mi mé povídání musíte věřit, i když nevložím fotografie. Konečně – kdybyste někdy jeli náhodou okolo osmé hodiny ráno autem po Azurovém pobřeží a uviděli na sloupu velikánského racka, tak jste, jistojistě ve městě Menton. Jonatán je přesný jako hodinky.
Kousek dál v ulici stojí malý domek s terasou. Tam bydlela moje teta s Kočkou, Jankou a Můrou, která se sem rozhodla trvale přistěhovat. Moje teta však bohužel zemřela, a i když se tam už asi nedostanu, věřím, že se někdo zase najde, kdo se o ně postará se stejnou láskou, jako jsme to dělaly my.
Tak tady jsem prožila mezi zvířátky tento krásný, a opravdu nezapomenutelný prázdninový příběh, jednoho neobyčejného léta. Věřte ale, že každé léto, každé prázdniny strávené kdekoli jsou něčím okouzlující. Zvláště, pokud je prožijete s těmi, kteří jsou vám blízcí. O to jsou ty zážitky ještě více zpečetěny a zůstávají ve vašich vzpomínkách po dlouhou dobu.
