Dožil jsem se tohoto, na muže vysokého věku. Přežil jsem to tu od Protektorátu Čechy a Morava, přes Druhou republiku, lidově-demokratické Československo, socialistickou totalitu, až k vysněné demokracii.
Příbuzenstvo mi už vymřelo, tak jsem oslavoval s mladšími spolupracovníky. Kolegyně naslibovaly pomazánky na veky, nestihly je však doma umíchat. Všechno pohoštění zbylo jen na mě. Přinesl jsem na pracoviště milovanou velkou balantinku, a u Ukrajinců zakoupených třicet dortů. V přecpaném autobusu mi je nikdo z cestujících nerozdrtil.
Popíjení a obžerství začalo až po obědě, v závodní jídelně. Začalo neformálně, s úsměvy a ženskými polibky. Od rána jsem byl pomazán pitralonem, přesto mi vyčítali ze mě táhnoucí cigaretový dým. Obdarovali mě pěkným japonským fotoaparátem. Ten minulý, jsem zničil mletou kávou, byl nošen ve stejné kapse.
Dával jsem spolupracovníkům k lepšímu mé příběhy z bydlení na pražském Žižkově a „tragédie“ z pražské hromadné dopravy. Smáli se jim, oni takové zážitky neznali. Poměrně brzo jsme se rozešli, po mém odchodu došlo k tunelování zbylých dortů v ledničce a dopíjení balantinky.
Jel jsem domů - samozřejmě pražskou dopravou. Až v tramvaji došlo k prvnímu, odpolednímu incidentu. Právě teď probíhá chřipková epidemie. Proti sobě seděli mladík a pracující muž. Mladík měl v uších sluchátka a podupoval si do rytmu bubnujících černochů (dříve jsme tomu říkali hudba). To by tolik muži nevadilo. Horší bylo mladíkovo odkašlávání na protisedícího. Byl to kašel bez kapesníku.
Dospělý vstal a vyjekl: „Kup si kapesník, spratku!“ Mladík: „Komu tykáte?“ Muž: „Nauč se slušnosti parchante, budeš to v životě potřebovat!“ Dospělý se vrátil k možnému úderu do obličeje mladého. Nakonec rány nepadaly, foťák už jsem měl připravený. Oba vystoupili. Co se dělo dál, nevím...
Dojel jsem dál, až k našemu žižkovskému činžáku. Tam už jsem se cítil jako doma, v Čechách. Schodištěm se rozléhala ruština pražských kolonistů a štěkot ruských psů. Padaly povely „davaj, k noge, idi v perjód“. Klid s Rusy i jejich psy byl pak až do rána.
Doufám, že mé 80. narozeniny budou už poklidnější.