Zdá se to nedávno, a přece už to je historie. Před pětadvaceti lety se - obrazně řečeno - zhroutila železná opona na západní hranici.
Západočeský kraj byl pevnou hrází socialismu a míru, o tom nás informovaly bilboardíky u silnice, a čím bylo blíž k hranici, tím hustěji byly osazené. Dostat se k samotné hrázi neměl normální smrtelník šanci. Chránily ji dva valy: hraniční pásmo se vstupem jen na povolení – úsek zasahující několik kilometrů do vnitrozemí a další úsek, čítající desítky či stovky metrů, kam byl pro jistotu vstup zakázán úplně. A nedosti na tom. Samotné hraniční kameny chránil další systém zátarasů z ostnatého drátu pod elektrickým napětím, v trávě natažená lanka napojená na světlice a ještě pětimetrový pás zorané a uvláčené půdy, to kdyby se narušitel dostal náhodou až sem. (K tomu patří historka spíše z rodu legend, tuhle brázdu údajně oral a vláčel jediný prověřený člověk s koňmi po celém úseku západní hranice!).
Další zajištěním byly vysoké pozorovatelny zvané špačkárny, ve dne v noci obsazené ozbrojeným vojákem s dalekohledem a ozbrojení a prověření byli i vojáci pohraničních rot se psy, cvičenými zadržet člověka… Někdo bral tuhle vojnu vážně a neváhal na lidi, kteří volili tento krkolomý způsob opuštění republiky, i střílet… býval za to opušťák a hodinky.
Vycestovat na Západ jinak mohlo jen pár vyvolených s devizovým příslibem, které stejně na hranicích důkladně prolustrovali a po návratu (pokud se konal) museli své zážitky vyprávět na úřadovnách StB…
A pak to všechno padlo. Ostnaté dráty museli najednou zbyteční pohraničníci sbalit zpátky do kotoučů, svět obletělo pár snímků ministrů, kteří dráty pomáhali symbolicky stříhat, do zakázaného pásma se mohlo na houby a borůvky (a rostly tam tehdy borůvky velikosti švestek!) a my smrtelní jsme mohli s pouhým pasem nahlédnout za oponu.
Byl to zvláštní pocit, na jednu stranu zvědavost, jak to tam vlastně vypadá na vlastní oči (zprostředkovaně díky kvalitnímu signálu TV v blízkosti hranic člověk částečně v obraze byl), na straně druhé pořád příliš živé varování – sem nelze! Nastartovali jsme svoje škodovky, žigulíky a trabanty, zabalili slepený chleba se salámem a řízky a vyrazili. Přejeli jsme tu pomyslnou čáru mezi dvěma světy a užasli. Malé upravené venkovské usedlosti, všechna půda v dohledu obdělaná. Čistá poklidná městečka s barevnými fasádami, rovné silnice se spoustou zánovních aut. Ano a obchody. Regály plné zboží, všechny druhy ovoce a zeleniny v kteroukoliv roční dobu. Žádné podpultovky, nervózní prodavačky, dávající vám najevo, kdo je v obchodě pánem. Na stavbách čilý ruch, dělníka s lopatou pod bradou nevidět, dopoledne na nákupech jen ženské a penzisti… nebyly ty návraty domů lehké.
Protože, co nám to ti mocní schovávali za oponou? Třistapětašedesát dní v roce krmeni zcestnou propagandou domnívali jsme se, že svojí usilovnou prací (věřil tomu vůbec někdo?) v daleké budoucnosti dosáhneme toho, co nedaleko odtud fungovalo už léta.
Před pětadvaceti lety jsme my optimisté věřili, že nějakých deset, patnáct let a bude to tady jako vedle… nebo aspoň trochu. A odborníci varovali. Bude to záležitost několika generací. Pravda, jde to dost pomalu. Ale na druhé straně – když mizí opony, je dál vidět. A kam je vidět, tam toho moc neschováš. Ani hloupost, ani neschopnost.