Cikáni v mém životě

Cikáni v mém životě

28. 1. 2015

Ve Svépravicích, kde jsem vyrůstala do 8 let, jsem se se žádnými cikány nepotkala. Ani do první a druhé třídy se mnou nechodili.

Když jsme se v létě 1960 přestěhovali do domku v Horních Počernicích, stál naproti našemu domek, který patřil statku. V něm bydlela cikánská rodina se čtyřmi dětmi. Jmenovali se Vojta, Pepa, Emilka a Maruška. Oba rodiče pracovali ve statku. Už o prázdninách jsme si společně hráli. Jednou mne paní Ž. pozvala k nim na svačinu. Domek byl zařízený jednoduchým nábytkem a bylo v něm tak naklizeno, že mi to vyrazilo dech. Po prázdninách jsem chodila do třídy s Vojtou, moje sestra s Emilkou. Neučili se zrovna excelentně, ale základní školu zvládli. Nepamatuji se, že by je někdo ve třídě zatracoval. Prostě patřili mezi nás. Ž. chovali prase, a kdykoliv byla u nich zabíjačka, podělili dobrotami všechny sousedy.

Další setkání s cikány nám zprostředkoval právě Vojta s Pepou.

Vždy v létě přijížděla do rokle Beranka snad poslední kočující rodina. Vojta s Pepou nás k nim zavedli. Byl to pro mne exotický svět. Maringotka, koně, oheň, zpěv, barevné oblečení, různá cingrlátka. Mezi tím psi, kočky a nahaté děti. Zdrželi se vždy asi měsíc. Mužský obešli vesnici, sem tam něco nabrousili, opravili. Ženské nabízely hádání z ruky a různé bylinky. Možná se ztratilo pár slepic a králíků.

Příští léto jsme kontrolovali Beranku a čekali na jejich příjezd. Tak to šlo ještě v roce 1962. Pak už nepřijeli. Domestikace cikánů už byla ukončena.

Moje babička, aby přišla na jiné myšlenky, když v roce 1963 náhle zemřel děda, nastoupila do práce v zahradnictví. Pracovala tam s ní cikánka Róza. Měla 5 dětí a s mužem, který pracoval na statku, bydleli v bytě o jedné místnosti.  Starší děti, Mařenka a Jeníček, už chodily do školy. Když babička viděla poměry, ve kterých se měly učit, nabídla Róze, aby se chodily učit k nám. Já jsem často za babičkou do zahradnictví šla rovnou ze školy, líbilo se mi tam i jsem se něco naučila. A tak jsem brala Mařenku a Jeníka ze školy s sebou a pak k nám domů a tam jsem se s nimi učila. Mně bylo jedenáct a půl, oni chodili do první a druhé třídy. Občas se stávalo, že u nás i přespali, to když bylo po braní a jejich tatík se opil. Tak jsme to praktikovali dva roky. Pak se Róza s mužem a dětmi odstěhovala na Karlovarsko. Do babiččiny smrti posílala Mařenka vždy krátký dopis k Vánocům, postupně se podepisovaly i další děti. Psala třeba, že Jeník se vyučil kuchařem, Maruška zahradnicí. A pokaždé moc děkovala, že jí babička ukázala, jak důležitá je škola.  

Ž. dostali do nájmu od statku větší domek a odstěhovali se. Do jejich domku se přistěhovala S. rodina, která většinu života kočovala, byli to Olaši. Byli negramotní, ani jejich děti nechodily do školy. Usadili se v době, kdy dětem bylo víc než deset let a byly prohlášeny za nevzdělavatelné. A tak s každým úředním dopisem chodily za naší babičkou. Zvonek drnčel, některé z dětí viselo na brance a volalo „Paníííí, co tam píšou?“ A tak se z babičky stala poradkyně ve věcech úředních. Nakonec jsme dvanáctiletou Gitu naučili i číst a psát tiskace. Pak už četla dopisy ona. Nejvíc nás, děti, na této rodině přitahovali koně, které měli na zahradě. Celá rodina pracovala na statku, pan S. právě u koní ale svoje dva hřebečky tam nedal. Postupně tam začaly pracovat i děti. Občas se u nich sjížděla velká společnost a pořádaly se oslavy. Hlučné, dlouhé. Ale svým způsobem krásné. Vždy jsem obdivovala jejich zpěv a kroje, které při této příležitosti oblékli. A kluci, když se dostali do ráže, proháněli hřebečky bez sedla ulicí. Ta volnost, která z nich čišela, mne fascinovala.

Do vily vedle nás se přistěhovala další cikánská rodina, bydlí tam dodnes. Ale to byla cikánská honorace. Oba rodiče měli středoškolské vzdělání, stejně tak děti. Měli jen dvě, Kateřinu, ta byla stejně stará jako moje sestra a staly se z nich kamarádky. Vídají se dodnes.  Románek byl o 10 let mladší a holky ho vozily v kočárku.

Nejkouzelnější byla jejich babička. Vyprávěla nám příběhy z dob, kdy byla malá. Byli jsme u vytržení.  Byl to jiný svět, než jsme znali z vyprávění naší babičky. Příběhy se odehrávaly v nynějším Maďarsku a byla v něm krása volnosti i krutost, bída, smrt. Život kočovníků i už skoro usazených cikánů v příšerných chýších a útoky „bílých“ z okolních vesnic. Smrt jejích rodičů, když jí bylo 10. Život v sirotčinci, práce služky a seznámení se synem cikánského barona. Velká cikánská svatba a přesun do Čech...

Když tahle babička Erži zemřela, její rakev vezl z domu kočár tažený koňmi. Kde ho v roce 1973 v Praze sehnali, ví Bůh.

V dalším životě jsem se s touto menšinou potkala ještě mnohokrát a nikdy nebyla tato setkání jen negativní. 

S cikánskou rodinou jsme sedm let žili v rozděleném bytě v Libni.  Byla to ubytovna n.p. Konstruktiva. Měli jsme společnou chodbu, toaletu a koupelnu se společnou pračkou. Byt měl tři velké pokoje pro tři rodiny. Dvě „bílé“ a jedna cikánská. Celkem jsme tam měli sedm dětí. Nejstarší byl cikánek Martínek. Byl o tři roky starší než naše Blanka. V době, kdy jsem ještě chodila do zaměstnání, jsem prala velmi málokdy. Vždy, když jsem přišla z práce, měla již Drahuna vypráno a vždy přibrala i moje věci. Naučila jsem se od ní i několik cikánských jídel. Občas u nich bylo „veselo“, hlavně, když děti, které přibývaly každý rok, vyvedly nějakou lotrovinu. Vzpomínám si, jak si Martínek s Deniskou hráli na Popelku. Zatímco byla mamina na dvoře a věšela prádlo, vysypali většinu potravin a smíchali je na podlaze. To jsem je musela zachraňovat. Samozřejmě to soužití vyžadovalo hodně tolerance, ale ráda na ty doby vzpomínám.

Další veselí způsobil Martínek, když jsme společně s ostatními z ubytovny oslavovali Velikonoce. Najednou se postavil uprostřed pokoje a ptá se hodně hlasitě mamky „ Mamí, máš tady na bříšku taky takový bejánek, jako teta Zoja?“ Pozoroval mne totiž ve sprše, nechávaly jsme otevřené dveře v době, kdy byli mužský v práci, aby žádná z nás nemusela čekat třeba s umytím zadku dětem. Tahle vzpomínka vyvstala, zrovna v nejméně vhodný okamžik. Dovedete si představit, kolik vtípků na svůj beránek jsem si užila.

Odstěhovali jsme se první, ale dlouho jsme se přátelili dál. Když šel Martínek do školy, hlavní snaha jeho paní učitelky byla, dostat ho do školy zvláštní. Byl to přeci cikán a s těmi se ona nebude zdržovat. Drahuna přišla k nám s brekem. Že jí nikdo ve škole neposlouchá, že byla i na Národním výboru a pořád dávají pí. učitelce za pravdu. Když jsem šla na jednání já, vše bylo najednou jinak. Martin ve škole zůstal a má teď střední zemědělskou školu. Stejně měl se zaměstnáním po roce 1990 problém. Teď mají s tátou a ženou malý statek na chov ovcí na Vysočině.

Další zážitek s cikáňaty mám z ROH tábora. Měla jsem oddíl nejmenších kluků a do něj jsem dostala cikánská dvojčata, Káju a Romana. Nikdo jiný je nechtěl. Byli to kluci jako buci. Pořád se mezi sebou pošťuchovali, ale běda, když někdo jiný na některého vztáhl ruku. Mrňata bydlela v pokojích nad jídelnou. Jednou o poledním klidu, když jsem kontrolovala pokoje, zastihla jsem Romana, jak drží Káju za nohu z okna. Rychle jsem přiskočila, Káju vytáhla a ptám se „Co to má znamenat?“

„Víš, my jsme zachraňovali přírodu, tam se včela chytila do pavučiny a my ji chtěli osvobodit.“
Byla to vosa. Adrenalin mi zatemnil úsudek. Chytila jsem kluky a oběma nařezala na zadek se slovy
„Teď zachraňujte sebe!!!“

Děti se bít nesmí… A tak jsem se šla ihned udat hlavnímu vedoucímu.
„ Buďto pojede domů Kája s Romanem nebo já“ a rozbrečela jsem se.
 „Tumáš“ – podal mi Petr kapesník a vzápětí štamprdli koňaku.
„ Zkus to s nimi vydržet, máma čeká další, táta je v base…“  A tak jsem vydržela. Po výprasku se z kluků stali beránci. Zapojili se do plnění všech úkolů se snahou, a tak jsme s oddílem Trpaslíků vyhráli celotáborovou hru pro menší děti. Jejich mamka si pro ně přišla už s kočárkem. Hned jsem se jí přiznala. Objala mne se slovy:
„Moc děkuji, jste jediná, kdo mi je neposlal domů.“

Znovu jsem se s tímto etnikem setkala, když jsem se přistěhovala do Hloubětína. Na tamnějším sídlišti jich žilo hodně. Žádné problémy s nimi nebyly, tedy pokud nepočítám občasný noční hluk pod okny. Všichni dospělí pracovali a děti chodily do školy. Většina se jich už ze sídliště odstěhovala.
Donedávna  se klučičí cikánská omladina ze zbylých rodin v Hloubětíně poflakovala od ničeho k ničemu a byly to tak fajn děti. Ale mne stále slušně zdravili, asi si pamatují, že jsem jim vždy podala zakopnutý míč, když byli ještě malí.  Teď založila radnice Sociální podnik a v něm našli tito kluci uplatnění. Když jsem byla naposledy déle v Praze, zrovna se opravoval plynovod. Kluci makali už od sedmi ráno a oprava byla hotová rychle. To je asi jedna z cest.

Nejnovější zkušenosti mám teď z akcí Přírodní školy. Již dvakrát se na Expedicích věnovali této komunitě. Nejprve v Dobré Vodě u Karlových Varů, tam to byla opravdu vyčleněná komunita. Studenti tam pracovali s malými dětmi na uměleckých projektech. Jeden z animovaných filmů, které tam vznikly, si můžete prohlédnout zde:

http://vimeo.com/35438718

V loňském roce jsme byli na Expedici v Krásné Lípě ve šluknovském výběžku. Jeden z projektů studentů byl spolupracovat s cikánskou mládeží v nízkoprahovém klubu a nacvičit s nimi společné představení. O projekt byl ze strany cikánů velký zájem. Ale ouha, pořád se střídali, kromě tří dívek, které dříve pracovaly v tanečním kroužku, ten se ale rozpadl. Vždy někdo nacvičil nějakou roli – hrály se scénky podle vyprávění starých cikánů, které nejdříve studenti sesbírali- a pak dal přednost koupání. Bylo totiž děsné vedro. Vedoucí učitelka už si zoufala. Ale i to bylo poučení pro studenty o této komunitě. Přišel den představení. A najednou se na „generálce“ objevili všichni „herci“ i s alternacemi a hádali se, kdo tedy bude hrát. Nakonec jsme některé role přidali a byla spokojenost. Představení na hřišti nízkoprahového klubu se velmi vydařilo. Po představení končil i náš pobyt v Krásné Lípě. Večer se řada nových kamarádů přišla rozloučit. Byl společný oheň a společné zpívání. Když jsme v půl jedenácté vyhlásili večerku, nastalo oboustranné přemlouvání. Dali jsme jim ještě půl hodiny a pak se večer v klidu ukončil. A po čase se ozvala starší děvčata, že obnovila činnost kroužku a umístila se i na festivalu cikánských tanečních skupin.

Druhá skupina studentů měla na programu sociální výzkum v oblasti se zaměřením na obraz v mediích a skutečnost. Situace v regionu není růžová, ale zdaleka není tak strašná, jak ji předvádějí media. Za hlavní problém regionu považují jeho představitelé špatně nastavený zákon o poskytování příspěvku na bydlení. Několik „bílých“ využilo této podnikatelské příležitosti, skoupilo prázdné nemovitosti a zřídili z nich ubytovny pro sociálně slabé. Tím přilákali takové lidi ( třetina jich je z majoritního etnika), kteří nemají zájem pracovat a žijí jen ze sociálních dávek. V tomto regionu je velký nedostatek pracovních míst a díky mediím se to všeobecně ví. Tím se zhoršil pohled na všechny cikány a ztížil se život i jim. Zažili jsme vyprávění jedné malé cikánečky, která chodila ještě vloni do ZUŠ do dívčího pěveckého souboru. Teď už tam nechodí, ostatní děvčátka s ní nekamarádí. Chvíli to přecházela, ale když jí do té doby nejlepší kamarádka řekla, že jí nedá pusu na rozloučenou, protože je špinavá cikánka, vzdala to. Přitom její rodiče mají v Krásné Lípě hotel a není to žádná špeluňka.

S Přírodní školou občas také jedu do dětského domova v Pyšelích, kam studenti jezdí pravidelně jedenkrát za měsíc a připravují pro malé děti soutěže a hry. Tam je převaha cikánských dětí, ale o všechny se jejich rodiče nebo jiní příbuzní zajímají. Jsou tam většinou z ekonomických a sociálních důvodů. Větší kluky bereme i na mimoškolní akce Přírodní školy, jako jsou letní tábory nebo akce Terezínské štafety.

Co na závěr? Otázka cikánů je v naší zemi velmi palčivý problém. Určitě má toto etnikum svá značná specifika. I slušná cikánská rodina je pro konzervativní lidi například příliš hlučná. Ale dle vlastní zkušenosti vím, že mají řadu předností. Pokud proti vám něco mají, určitě nebudou pomlouvat a intrikovat za zády. Prostě to na vás vybalí. A mají naprosto neuvěřitelná „tykadla“ na to, s jakou k nim přistupujete. Kdo se tváří přívětivě, ale v duchu je povýšený, hned to poznají. A toho, kdo je třeba zprudí, ale se srdcem otevřeným, přijmou. A dokážou mít opravdovou radost ze života, která se na vás přenese, pokud jste otevření.

Myslím si, že hlavní vinu na současných problémech má špatné nastavení sociálního systému a nechuť se touto problematikou opravdu zaobírat. Moje zážitky s cikány z dětství i dalšího života mi ani teď nedovolí pohlížet na ně jako na vyvrhele.

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Rypáčková
Zojo, to se těším, že přijdeš na kafe. Tady matky /některé/ bojkotují přijetí dětí do normální školy,aby děti nemusely nosit domů učebnice. Vietnamci zase platí 10 tisíc měsíčně za starost o dítě / s miminem hodně mluvit, starší učit a dělat úkoly, doučovat./Jsou celý den v minimarketu a na děti nemají čas.Rádi za jejich vzdělání zaplatí.Zřejmě to není zdaněné....
Zoja Sedláčková
Vidím, že se tu rozproudila čilá diskuse. Ale pokud budou u nás sociální dávky vyšší než příjem z minimální mzdy, na víc většina cikánů nedosáhne, tak pracovat nebudou. Vy byste pracovali? Já ne. A pokud bude trvat jejich vylučování do jen romských tříd, tak nikdy neuvidí žádné dobré příklady. Prostě kumulace sociálně slabých, a znovu podotýkám, že na šluknovském sídlišti je třetina z majoritní populace, do určitých míst je cesta do pekla. Jsou uzavřeni ve své komunitě a nemohou se rozvíjet. Tak to je můj názor a nemám problém s tím pracovat jako dobrovolník v nějakém nízkoprahovém zařízení, které pracuje s romskými dětmi. už jsem poslala nabídku do Strakonic.
Karel Janovský
Zojo, moje zkušenosti s cikány jsou dvojího druhu. V roce 1990 mojí švagrové, která přijela s rodinou na návštěvu z Francie, cikánky ukradly v Praze na Příkopech za bílého dne veškeré doklady a peníze. Nikdo je nikdy nechytil. Na železnici pod vedením mého kamaráda pracovala parta cikánů na opravách železničního svršku (kolejí). Vždy jim musel ukázat co, jak a odkud kam mají dělat. Když to dokončili, tak zůstali stát dokud nepřišel a nedal jim další úkoly. Při výplatě přišla do kanceláře traťmistra stará cikánka, na výplatní listině se každý podepsal nebo udělal jen křížky a ta cikánka sebrala všechny peníze do haléře od všech! Ale do práce cikáni chodili a každý si denně přinesl na svačinu z domova 2 krajíce chleba a mezi nimi silné kusy masa. Z čeho to maso bylo nevím, ale nikdy jsem neslyšel, že by se v obci něco ztrácelo. Kromě toho měl každý cikán 2 Kč na pivo. A tak bych rozhodně byl pro to, aby každý člověk a nejenom cikán, musel pracovat a rozhodně bych jim kočovný způsob života nedovolil. Vždyť toho, kdo se práci vyhýbá, musíme my všichni živit a on jen využívá všeho, co tady ostatní vytvořili. A pokud se někdo nechce přizpůsobit našim zákonům, normám a pravidlům slušného chování, tak ať odcestuje tam, kde mu jeho odlišný způsob života budou tolerovat!
František MENDLÍK
Vážená paní Pivcová. Pochopil jsem. V Německu musí asi všichni, tedy i Romové, šlapat brázdou. Pochopil jsem i vaši větu že tam mají práva i povinnosti. To jenom u nás je jako ve středověku ,,dvojí lid". Romové jsou zákonem chráněni, báli se jich i komunisté. Od toho ti mladí invalidé. Nemusí pracovat, nemusí posílat děti do školy. Dvě sta padesát organizací se stará o jejich dobro. A když se někdo ozve, je rasista! O tohle všechno v Německu přišli. Pokud vím i u nás chtěli mít vlastní stranu. Takže nač mít jednu Ústřední radu, když se na Romském problému může živit daleko více lidí.
Zuzana Pivcová
To se nedá implantovat jako vzorové řešení. K tomu asi vede po generace dlouhá cesta. Německo je mnohem tvrdší, co se týče dodržování nařízení a zákonů. Romové mají svůj orgán - Ústřední radu Sintů a Romů. Ten za ně jedná. Ale jak říkám, je mnoho takových, kteří svůj původ nezdůrazňují a nežijí v žádné pospolitosti.
František MENDLÍK
Vážená paní Pivcová. jestli je to tak, jak říkáte a Romové v Německu skutečně splynuli s německým obyvatelstvem, měl by to být vzor pro ostatní státy. Já jsem si vždy myslel, že jsou všichni na jedno brdo a jsou příživníky ve všech státech, kde se vyskytují. Německý Cikán budiž vzor a prototyp. Divím se ale, že naši ochránci lidských práv už dávno tento ,,mustr" nepřijali jako řešení. Nebo si tiho Kocáb nevšimnul?
Zuzana Pivcová
Pokud vím, pane Františku, tak v Německu se spíš léta řešil problém, do jaké míry šlo za Třetí říše o holokaust Cikánů, zda se rovnal vyhlazování Židů, zda mají mít Romové v Berlíně památník, zda mají být odškodňováni, zda udávaný počet 500 tisíc zavražděných Romů není nadsazený. Samozřejmě, že tamní Romové se považují za stejné oběti jako židovská populace. Ale co se týče dnešní společnosti, tak je nutno podotknout, že velká část německých Cikánů, tedy Sinti, je už dávno starousedlíky, kteří tu žijí od středověku a splynuli s německým obyvatelstvem. Romové jsou národnostní menšina a podle toho mají práva, ale i povinnosti. To podotýkám.
Hana Rypáčková
Byla jsem v roce 1970 v porodnici s cikánkou, v noci po pood utekla a sestry ji hledaly , sháněly .Objevila se druhý den a divila se, jak to že nevědí, že cikánka musí hned po porodu být se svým mužem.My celé bolavé to nemohly pochopit.
František MENDLÍK
Kdysi v televizi probíhala diskuse o Romských ženách. Reportér zpovídal hlavního mluvčího, jak se dívá na případ, kdy Romové vtrhli do nemocnice a vyzvedli děti z nějaké karantény. Také poničili zařízení.A tu pan Holomek, ten hlavní Rom, prohlásil:,,Víte, ony Romské ženy mají zvláště vyvinutý vztah k dětem!"Nahrál reportérovi na smeč. Čekal jsem, že tehdy pan Fendrych prohlásí:,,To je zajímavé. Tak proč jsou různé dětské domovy plné Romských dětí, když je mámy tolik milují ?" Reportér už mlčel. Zařadil se tak mezi Kocáb- boys, kteří jenom kecají.
František MENDLÍK
Zajímalo by mne, jestli ti němečtí Romové jsou jiní, než ti naši. Také by paní Pivcová mohla zjistit, jestli se o Romy v Německu ,,stará" tolik placených organizací jako u nás. Je přece známo, že v Evropě žije deset milionů Romů. Myslíte že by mohli mít vlastní stát, jako třeba židé?

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 43. týden

Tento týden se budeme ve vědomostním kvízu věnovat památkám kulturního světového dědictví zapsaných na seznam UNESCO.