Vůně páry a čoudu

Vůně páry a čoudu

22. 1. 2015

Nedávno jsem zde četl zajímavé povídání o parních mašinách, a tak jsem zahrabal ve svém virtuálním šuplíku a našel tam tento fejeton:

Před pár lety se na klatovském nádraží konala velká ajznboňácká sláva. Jednak slavili Den železnice (dříve Den železničářů) a druhak 130. výročí otevření trati z Plzně do Klatov a Nýrska.

Krásně modře vyvedená mašina 477.043 zvaná Papoušek přitáhla z Plzně vlak o pěti žlutých velkých vagónech a jednom hytláku čili služebním voze, z Klatov do Nýrska pak vyrazil spíš vláček než vlak, čtyři červené vagónky, dříve používané jako vlečňáky za motorákem a v čele mašinka, řady 310.072 podle tvaru komínu Kafemlejnek přezdívaná. A protože to bylo hodně blízko místa, kde bydlím, vzal jsem fotoaparát a vyrazil se podívat. V okamžiku, kdy jsem natáhl do nosu tu zvláštní směs čoudu a páry, byl jsem zpátky v dětství. Protože tam někde utvářel se můj vztah ke kolejím a mašinám.

Dvoukolejná trať z Františkových Lázní do Aše a Vojtanova vedla pár stovek metrů od našeho domku a když jsme jako kluci indiánsky válčili na louce pod tratí, měli jsme možnost pozorovat mohutné parní mašiny pěkně zblízka. Koleje ze stanice lehce stoupaly, vlaky jezdily pomalu a když v šedesátých letech vymyslel nějaký průkopník takzvané těžkotonážní hnutí, bylo pro nás kluky o zábavu postaráno. Princip hnutí byl sestavit pokud možno co nejdelší vlak pro jednu mašinu a kdo udělal rekord, byl hrdina. Takže z nákladního nádraží v Chebu vyjelo možná padesát většinou naložených vagónů, projelo to naším městečkem a ve stoupání za poslední výhybkou nastávala etapa pravdy. Když byl strojvedoucí šikovný a pěkně to rozjel, bylo vyhráno. Pokud se nepodařilo, konalo se nad loukou malé drama. Vlak zpomaloval až k zastavení. Než se tak stalo, snažil se fíra systémem zpomalit a vzápětí zrychlit udržet šňůru vozů v pohybu. Někdy se zdálo, jako by mašina na kolejích přímo poskakovala, z komína se valila oblaka čoudu, všude kolem syčela pára a potom všechno ztichlo, protože fyzické zákony jsou neúprosné v jakémkoliv režimu. Sázky byly dvojího druhu – jestli vyjede nebo ne a za jak dlouho vypraví z Chebu postrk, aby se vlak dal opět do pohybu a uvolnil tak závory, kde se i v tehdejší době stačila nashromáždit pěkná fronta aut. Jak bylo čekajícím řidičům i neúspěšnému fírovi si dneska umím živě představit... ale tehdy to bylo veliké dobrodružství.

Zážitkem bylo i cestování vlakem. Několikrát do roka jezdili jsme za babičkou do Lhoty u Dobřan. Brzy ráno, za tmy. Cesta na vlak vedla kolem trati a už zdálky jsem viděl světla nádraží, závory, hradlo, kde se pákami přestavovaly výhybky a taky mašiny, které u návěstidel čekaly na odjezd. Odfukování páry, bouchání kompresorů, pach kouře a páry... to všechno předznamenávalo dalekou (pro malého kluka) cestu. Jiskry z komínů mašin doprovázely mě i později, při cestách na internát do Českých Velenic, dalších cestách na dvouletém zeleném vandru... ale to už jsem byl na výplatní pásce Československých státních drah. Poslední páru v takzvané činné službě jsem zažil v devětasedmdesátém v Plzni na seřaďovacím nádraží. Přetlačovala vozy přes svážný pahrbek než skončila na odstavném kolejišti poblíž čističky odpadních vod na konci Jateční ulice.

Měl jsem v sobotu ještě nějaké pojížďky a do Klatov se dostal těsně před druhou odpolední, kdy se parnička – jak jim dneska něžně říkají – vracela zpátky do Plzně. Výpravčí zapískal, zvedl plácačku, mašina jako za mých mladých let vyfoukla od předních válců dva ohromné vousy páry, z komína se vyvalil černý kouř, naleštěné ojnice rozpohybovaly červeně natřená loukoťová kola, strojvedoucí zapískal a zamával fotografům a potom zmizel poslední vagón v ohybu trati. A my tam stáli, dívali se na pusté koleje a jenom pozvolna se loudali ke stanici. A jeden člověk s šedivými vlasy poznamenal – teď jsou z toho všichni u vytržení, cvakají foťáky a když jsme s tím jezdili pravidelně, tak každej nadával, jak to smrdí a čoudí... A druhý s šedivými vousy mu odpověděl – jo, a když se člověk chvíli díval z okna, měl plný oči sazí... ale stejně to bylo krásný.

A oba mysleli na svoje mládí.

Můj příběh vlaky
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Už jsem nedávno v nějakém komentáři psala, že miluji vlaky i nádraží. Místo přímého autobusového spoje z Prahy do Týna nad Vlt. volím vlak do Tábora a odtud teprve jedu zbytek cesty autobusem. Taky mě úplně fascinují modely železnic, vydržím stát u těch modelářských lahůdek věčnost a sleduji, který vlak pojede, kde zastaví, atd. Na Rujaně je muzeum dopravy, kde je řada starých krásných lokomotiv. Ale u nás nevím.
Hana Rypáčková
Hezké vzpomínky .Mašinky mám moc ráda , vždyť můj děda byl mašinfíra.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 43. týden

Tento týden se budeme ve vědomostním kvízu věnovat památkám kulturního světového dědictví zapsaných na seznam UNESCO.