Kolik tíhy vydrží vlásek,
kolikrát za život přetrhne se
než jednu jedinou ze všech lásek
vítr času neodnese?
Začne to jako pohádka
co rozpouští se na jazyku,
když mentolová lízátka
dětsky sládnou místo křiku.
Pak něco se přihodí,
pohádka je naruby,
z míru válka se narodí,
vše zbrojí se až po zuby.
Najednou jí chtěl donést kopretiny,
když vracel se domů za soumraku
a pro ty drobné lásky obětiny
vlak do něj střelil jak kámen z praku.
Život ve vteřině pukl jako zvon.
Proč právě
on
on
On?!
Schoulená do klubíčka
objímá polštáře,
upadá do snu
vidí tam oltáře.
Na nich leží nezhojené rány,
pohádky bez konce co už se nedopoví,
černé pírko z křídla vrány
a otázka co unese ten život nový.
Odpověď zná jen ten vlásek.
Snad...
Možná...
Kdoví...?
Napsáno jako reakce na tragickou událost jedné obyčejné rodiny.
