Už půl století dojíždím do zaměstnání pražskou hromadnou dopravou, tam a zpět, dvě hodiny denně. Právě v ní potkávám každý den "nejbouřlivější" denní zážitky.
Nedávno jsem jel metrem, proti mně si přisedl stařík s velmi přívětivou tváří, usmíval se na mě. Mezi nohama držel tykadlo (hůl), s velkým držadlem ve tvaru zlatého slavíka. Dlouze jsem se na jeho ptáka díval, směrem k jeho poklopci, s obdivem.
Mám orientální obličej. On mě pozdravil, nejdříve anglicky. Odpověděl jsem také anglicky. Přešel na němčinu. Zase jsem mu odpověděl, stejnou řečí. Pak to zkusil francouzsky. Zase stejně. Už jsem musel vystupovat. Na rozloučení jsem ho pozdravil arabsky, „ma salama, bukra“. To už nerozuměl.
Do rozjíždějícího se metra jsem mu rukou zamával, také on na mě mával zlatým ptákem.
Měl jsem dobrý pocit z tohoto málomluvného setkání.
