Má maminka

Ten příběh mnou docela otřásl. Proč tam ten muž vůbec šel, když neznal svou matku? To je bezcitnost. Popsala jste příběh velmi sugestivně.

Majko díky, opravdu silné a smutné. Ale krásné vzpomínky na maminku určitě přehluší to ošklivé.

Vybavilo se mi, jak moje maminka již s rakovinou chodila z jednoho pavilonu do druhého za svou matkou, naší babičkou. Když za ní přijel jedinkrát z Prahy syn, maminčin bratr, babička se s ním na pokoji pyšnila. On se tam jen otočil, prohlásil před námi, že "ty nemocnice by neměly být" a ztratil se. Ale ne, že by ji nepoznal. To už je hodně silné. Díky, Maruško, za hluboce lidské osobní vyprávění.

Smutné. Čekala jsem leccos, ale tohle by mě nenapadlo. Maminku máme jen jednu, a pokud je to dobrý člověk, chybí nám vždycky. Díky, že ses s námi o svůj příběh podělila.

Někdo možná ani neví, že má maminku v nemocnici.Když se snažím najít v něm to lidské.....

...dva naprosto kontrastní přístupy k člověku a životu..na jedné straně drásavě tragické na druhé straně, té Vaší, Marie, hluboce lidské. ... a tak by to mělo být...děkuji.

Majko,i když tento tvůj příběh znám,opět jsi mě dojala k slzám.Na stejném oddělenéíje nyní moje mamka.Když onehdy vešel do pokoje cizí pán ,pohleděl na ni se slovy "Ježíš vás spasí",myslela,že dostane infarkt.Pořád na to myslí.Na rozdíl ode mne však ty už jen bohužel můžeš jn vzpomínat.Hodně síly!!!

Majko, to je hodně smutné, když syn nepozná vlastní matku. Ale v životě se buhužel stávají i velmi podivné příhody. Tvoje maminka už má nyní klid a jistě se někde shora na Tebe laskavě usmívá.