Drobky štěstí

Děkuji všem za krásné komentáře. Úryvek je z knihy Štěstěnky, která vyjde na jaře. Snad se bude líbit celá kniha. Přeji vám pěkné dny a "velké drobky štěstí".

To je nádhera utkaná ze slov.Děkuji za tento drobeček,padl mi do oka a vyloudil slzu.

Krásně poetické počteníčko.

Zvláštní, že člověk si z celých událostí opravdu pamatuje jen (snad stěžejní) zlomky, ja říkáte, drobky štěstí. Ano, na nich lze později stavět, když najednou váháme, teskníme, odmítáme. A právě i dnes, ve zralém věku, si uvědomujeme, že nelze čekat na nějaké obecné, velkorozměrné štěstí, nýbrž, že šťastnými nás čím dál víc činí drobné jednotliviny, které dokážeme prožít s pocitem radosti beze zbytku, radosti z toho, že jsme.

Lubomíre, vím že hvězdnou oblohu si nosíte v duši. Na Vašem stolu leží již dlouho jen drobečky štěstí. I pouhé paběrkování lidem pomáhá. Četla jsem Vaše Schody do nebeského pokoje. Již se těším na jaro, na Štěstěnky. Nějak mi tady v té nevlídné zimě již chybí. Pište prosím. Děkuji.

Při přečtení Vašich řádků se mi opět, tak jak to zde, na tomto portálu bývá často, vybavily vzpomínky na mé dětství, prožité na vsi. Vzpomínám na Jízdu na prázdném drkotajícím žebřiňáku cestou na louky a na jízdu zpět, na plně naloženém krásně vonícím senem. Ležela jsem zabořená do této měkounké peřiny, křečovitě se držíc dřevěné tyče, ležící napříč celého nákladu a sledovala odehrávající se film nade mnou. Snažila jsem se vždy podle " obrázků". které díky drkotajícímu vozu neustále poskakovaly sem a tam, uhádnout, kde se právě nacházíme... Když se zobrazovalo jen nebe, to byl problém, ale jakmile jsme vjeli do vsi, s přibývajícími " obrázky" stromů a střech stavení, jsem již - BYLA V OBRAZE....

Moc se mi to líbí a poslední odstavce nejvíc.