Třídní učitel na závěr třetího ročníku měšťanky vymyslel pro nás, jemu oddané žáky, výlet a samozřejmě spojený s pohybem. Kdo měl kolo, byl v pohodě, kdo jej neměl, musel žebrat u kamarádů z jiných tříd, aby mu je půjčili. Výlet byl naplánovan na kolech po trase Valašské Meziříčí, Vsetín, Trenčianské Teplice, Trenčín, Piešťany, Myjava, Uherské Hradiště a přes Hulín zpět do Valašského Meziříčí. Suma sumárum nějakých třista kilometrů.
Už měsíc dopředu jsme dvakrát týdně trenovali. Začali jsme na pěti kilometrech a skončili na osmdesáti. Když nikdo neodpadl, pouze dva píchli a jednomu stále padal řetěz, byli jsme uznání, že jsme schopni výlet přežít. Ředitel školy určil jako pedagogický dozor pouze pana učitele, důvěrně přezdívaného Čaganista, ale po rázném protestu pana katechety, zvaného Lebec, byl i on pojat jako strážce našich duší. A tak vám mohu představit dvacet čtyři hochů a dva dozory před startem.
Fotografii kousek po kousku požíral čas a torzo, které máte před sebou je ovšem velmi zajímavé. Vidíte na ní, že v létě bez kraťasů ani rána, čepice buď radiovka s čudlíkem nebo bekovka, prostovlasých namále, ruční brzda na kolech muzeálního typu a oči plné očekávání věcí příštích. A že se děly, ihned doložím.
Do Trenčianských Teplic jsme dojeli někdy odpoledne a kulili jsme oči, jak to v lázních vypadá a nastavovali uši na onu měkoučkou slovenčinu, které se trochu podobala našemu valašskému nářečí. Celou spíž jsme vezli v ruksacích na zádech. Ujídali jsme již cestou a po prohlídce lázní začala mezi dozorem tahanice, kde budeme večeřet a spát. Zvítězil Lebec, který prosadil ubytování na faře v Trenčianské Teplé. Pan farár nám propůjčil stodolu plnou sena a jeho kuchařka tři velké hrnce a přidala pytlík brambor, kolo točeného salámu a točila se kolem nás, kteří jsme byli pověřeni vařením bramborového guláše. Zdál se jí stále poněkud divný a tak přinesla kornout další papriky a my nic zlého netušíc jsme jej do guláše bezezbytku vysypali. První ochutnala farářova kuchařka a uznale pokývala hlavou. Potom vzal lžíci Jura Chrastina, ochutnal a dvě minuty jsme z něj nedostali ani slovo. Jiný kraj, jiný mrav. Přesto jsme guláš bezezbytku snědli a nezůstal ani krajíc ze dvou pětikilových bochníků chleba. Usínali jsme pod dekami, obklopeni vonícím senem a semtam odběhli ke studni uhasit žízeň. Vrzala natolik, že jsme všechny pobudili.
Druhý den jsme posnídali konzervy z akce UNRA a dodnes si vzpomínám na ty pochoutky. Oříšková pomazánka, kousky čokolády, do kolečka stočená slanina, panebože a také žvýkačky. To se po válce Američané plácli přes kapsu a tak jsme ve škole dostávali o přestavce i horké kakao, ke kterému jsme si nosili buchty od maminky nebo stařenky.
Čachtický hrad, na který jsme pak dopoledne dojeli, nás moc neuchvátil, zato při vyprávění o krvelačné hradní paní jsme ani nedutali. Trenčianský hrad? No prostě paráda. Málem jsme spadli do studny, když jsme poslouchali, jak dlouho letí kamínek, než dopadne na její hladinu. K večeru na nás mával další hrad, Beckov. A to zas měl navrch naš pan učitel, který jako evangelík věděl, že v Beckově je spousta vyznavačů této křesťanské odnože a přes evangelického faráře nám připravil pomyšlení. Opékaly se kuřata a pila, věřte nebo nevěřte, limonáda. Katecheta lapal po dechu a ráno se začala třída trhat na katolíky a evangelíky.
Peleton se roztrhl na dvě části, které ovšem byly neustále v dohledu. Já, katolík vychovaný maminkou v římskokatolické víře jsem ji zradil a dal přednost panu učiteli a riskoval tím zhoršenou známku z náboženství. Zastavili jsme v Piešťanech a z toho si pamatuji jen to, že jsem se napil oné léčivé, smradlavé vody z hrdinstvím mně vlastním a dostal takový hlad, že můj ruksak zel během krátké doby prázdnotou a moje další existence závisela na kamarádech, případně panu učiteli. Těch par korun, které mně maminka dala, jsem prozmrzlinoval hned první den.
Největší hlad jsem měl tady, na Bradle, kde jsme serpentinami vyjeli na kopec. Stála tam mohyla na památku generála Štefánika a stojí tam asi dodnes. A tam mně dal pan učitel konzervu z UNRY, ve které byly do kroužku stočené plátky slaniny, kterou ještě dnes cítím v ústech.
Spali jsme opět na faře, tentokrát ve Velké nad Veličkou. Pan farář to zařídil a vytáhl z rukávu trumf. Vymínil si, že ráno pro nás žáky bude brzy ráno sloužit v mistním kostele mši. Účast povinná. Po mši začalo pršet a peleton se roztrhl definitivně. My, žáci sportovního ducha, kteří jsme táhli s panem učitelem za jeden provaz, jsme v dešti dojeli až do Hulína na nádraží, kde na nás už nebyla ani nitka suchá. Farářova skupina dojela pouze do Uherského Hradiště a tam nasedla na vlak. Když jsme už společně ukládali kola do vlaku v Hulíně dali jsme se zase dohromady a povídali jsme si až do Mezříčí, jaké to bylo v tom dešti. Tož takový jsme měli školní výlet. Byla to opravdu spanilá jízda.
