Život plyne jako řeka
aneb Moje ohlédnutí

Otázky dne na chatu i60 mne nutí přemýšlet o životě. Stále proudí jako řeka. Naráží na překážky a jeho tok se uhýbá jiným směrem, líně v meandrech, prudce dolů vodopády, vtéká do jezera a rozlévá se ve stojaté vody. Pak zas pospíchá sevřeným údolím a nemá čas na rozmýšlenou. Věřím, že vyústí v moře zdánlivé nekonečnosti. V ohlednutí vidím jen vrcholky žití, údolí bývají skrytá.

Moje rodina se přestěhovala z Prahy do Strakonic. Ocitla jsem se ve školce. Zdá se mi, že mi nikdo nerozumí. Mám dělat to, co nechci.Ale doma dostávám volnost. "Co by se jí tak mohlo stát, auto tu má jen pan doktor Bayer." V předškolním věku se toulám, kamarádím se s dětmi ve vnitřních dvorech domů. Mobily nejsou, a tak mě vyvolává městský rozhlas. Trefím domů. 

Rodiče a starší sestra mě naučí plavat, bruslit, lyžovat a jezdit na kole. A tak jsem na kopcích za městem, u řeky a rybníků a díky kolu v okruhu několika kilometrů. Žádné z dětí se nedrží doma. Jsem v nejlepší společnosti podnikavých kamarádů.T ouláme se v lese, poznáváme život v přírodě. Kruh zrození i smrti. Máme staršího kamaráda - dědu, pana Horáčka, který bydlí ve dvoře našeho domu. Je kožišník, vycpavač zvěře a dokonale nás chápe. Chováme všelijaká zvířata. Chceme je mít živá, ne vycpaná se skleněnýma očima, i když nás fascinují stejně jako hlavy štik a jiné trofeje. Na dvoře v kojích na uhlí máme soví mládě. Pan Horáček se zlobí, ale chytáme myši a on s brbláním nám pomáhá mládě udržet při životě. Já sama mám ochočenou kavku, v koupelně pod vanou šneky, v zásuvce nočního stolku brouky, v akváriu čolky a žáby . 

Chci krmit zvířata v zoo a hlásím se na veterinu. Přijímací zkoušky - brnkačka. Ale mám drobnou postavu a útlá zápěstí. Verdikt - "Nevytáhne tele z krávy" - mne hluboce ranil. Tak přírodovědný obor na pedárně v Českých Budějovicích. Přestupuji do Prahy a podepisuji prohlášení, že nebudu uplatňovat zařazení ve Středočeském kraji. Velmi mě náplň studia baví, vybrala jsem si práci - výzkum obojživelníků - žab. Docházím do muzea za profesorem Štěpánkem, který mi pomáhá. Výpravy k rybníkům, do polí a mokřin. Lovení, měření jedinců a chov pulců, sledování jeijch do dospělosti. Exkurze do rezevací, národních parků. Brigády na záchranu biotopů, na archeologických vykopávkách na Jížní Moravě. Štětečkem stírám písek na kostech pravěkých lidí, pozoruji líné želvy na břehu stejně líné řeky Dyje.

Všechno jednou končí, i svoboda. Rodina je pro mne vším.Vracím se do Strakonic a naskytne se mi příležitost splnit si své dětské přání a krmit zvířata. Ne v zoo, ale v Centru ekologické výchovy. Přebírám přírodovědné oddělení DDM. Konečně pracuji s dětmi, které mají stejné zájmy. Chováme zvířata, od bezobratlých po největší zvíře kozu Lízu. Pořádáme soutěže o přírodě a její ochraně. Jezdíme o víkendech a prázdninách na výpravy do chráněných území za poznáním, i budovat račí rybníčky, přesazovat bledule, ničit nálety nepůvodních dřevin...

Manžel mi fandí, je rád že mám práci, která je mým koníčkem. Děti jezdí často se mnou, jsou mezi svými kamarády na výpravách a táborech.Je čas odejít do důchodu. Rodiče potřebují pomoc, děti uvítají péči o vnoučata. Je to také hezké období. Cestujeme s manželem po Evropě, učím se nový jazyk, fotografovat. Jen tak, pro radost poznávat nepoznané. Je příjemné probudit se ráno s vědomím, že nic nemusím a mohu téměř všechno.

Život už je jako moře, jedna vlna střídá druhou. Nevím, která mi něco hezkého přinese nebo mě spláchne.