Můj nejsilnější zážitek roku:
Ostrava - Pornic - Ostrava

Můj nejsilnější zážitek roku:
Ostrava - Pornic - Ostrava

2. 1. 2015

Aha, je tady bilancování. Dobře vymyšleno. Nemá-li člověk tak silných zážitků, že ho přivádějí k vytržení, popřípadě straší ve snech, musí si chtěj nechtěj pustit na plátno svých vzpomínek celý rok. Nejlépe den po dni. Pak zřejmě shledá svůj každodenní život plný silných zážitků z obou konců spektra.

Milí přátelé, nevyhrála jsem ve sportce, ani se nestala obětí exekuce, neomládla jsem zázračně, ani nezešedivěla ze dne na den, neskákala padákem, ani nespadla ze schodů, dokonce jsem se ani nevdávala a naštěstí mi nikdo neumřel. Tudíž takový normální kalendářní rok, zdá se. Ale pozor, něco se rýsuje. Zážitek nenazvěme silným, ale třeba nezapomenutelným.

Koncem února jsem se ocitla jakýmsi řízením osudu v Bretani. V malém, v této době velmi neútulném městečku Pornic, na pobřeží Atlantiku. Šlo o takovou, řekněme, malou služební cestu na zakázku. Délka trvání dva dny. Byl to pro mě zapadlý kousek francouzského světa, který bych si sama od sebe nevybrala. Už vůbec ne v neutěšeném únorovém počasí, kdy z šedivého nebe stále něco vlhkého padá a deštníky není radno otevírat, neboť se ve zlomku okamžiku stávají kusem neovladatelného náčiní ve spárech mrazivého povichru. Když se z ničehonic ukáže jasně modrá obloha a zasvítí slunce, není třeba se plašit a opouštět teplo hotelového pokoje. Právě jen z jeho bezpečí to má svůj půvab. Stačí vyjít ven a máte co dělat, abyste bez újmy na zdraví zvládli cestu od jednoho "kandelábru" k druhému. Atlantik dává až nepřiměřeně na odiv svou divokou krásu a člověku při tom hukotu tuhne krev v žilách.

Do tohoto vyfoukaného "konce světa" jsem letěla 2000 km, abych dětem na základní francouzské škole barvitě, ve zkratce a pokud možno zároveň zábavně představila jiný "konec světa", Českou republiku. Dala jsem si záležet, a tak se děti v počtu sto a v rozmezí od tří (mají to tam i s mateřskou školou) do deseti let dověděly, kam a za koho se provdala jejich sličná plavovlasá princezna Blanka, proč se Sněžka jmenuje Sněžka a Krkonoše, že jsou Horami obrů. Žasly nad fotografiemi stověžaté Prahy, hradu Karlštejna a zámku Lednice. Popraly se s výslovností nevyslovitelných slov jako "zmrzlina" a s chutí si zazpívaly naši "Holku modrookou", jak to ani ty naše nedovedou. Mise byla slavnostně ukončena pravým pardubickým perníkem a potleskem. Jeden malý pětiletý chlapeček mi dal pusu na rozloučenou.

Zpáteční cesta. Letadlo odlétá z Nantes 50 km vzdálených od Pornicu. Na letišti to tentokráte "zavání" silným zážitkem. Celá Bretaň se "stěhuje" dnešního dne někam jinam. Začínají tu totiž jarní prázdniny. V letištní hale je hlava na hlavě. Když jedou Francouzi na prázdniny (trvají zde 15 francouzských dnů), tak se vším všudy. Několik kufrů doprovází rodiče, jejich rodiče a děti, nechybí pejsek, popřípadě jiné domácí zvířectvo. Takové jakési novodobé stěhování národů. Nezkušení letadloví turisté (to jsme my dva -  můj partner a já) nepropadají nejprve panice, myslíce si, že všichni, a to úplně všichni, odlétají stejným letadlem a tudíž všichni musí být včas odbaveni. Hodina musí stačit. Třicet minut před odletem začínáme být mírně znepokojeni. V jakési změti, která ničím nepřipomíná ukázněnou "frontu", jak jsme zvyklí z let nadobro minulých, trčíme stále na stejném místě. Kufřík, který přesahuje asi o 5 cm normu, musí být odbaven. Že já ho brala!

Dvacet minut do odletu. Situace se mění ve vážnou. Jdu to oznámit odbavovací úřednici. Teprve teď vychází najevo, že OPRAVDU ne všichni letí s námi jedním letadlem. A také odbavovací pult NEFUNGUJE! Nicméně si srdnatě klestím cestu k pultu přes všechna ta zavazející zavazadla, klece a prarodiče, kteří uctivě ustupují. Pak vyhrknu na úřednici: "Za 15 minut nám letí letadlo!" S klidem, Francouzům ve vztahu k dochvilnosti vlastním, prohlásí: "Všem letí." Na kufr připlácne nálepku, která snad dopraví kufr zároveň se mnou do Prahy. Ale k mé hrůze mi nacpe zavazadlo znovu do ruky. Na odbavení je třeba jít jinam. Asi do všech pekel. Tady to nefunguje. 

Zbývá 10 minut. Nastává situace zoufalá. Ale ještě bojujeme. Dav nás nahrne někam, kde nám s přátelským úsměvem konečně kufr odeberou. Mám pocit, že se s ním loučím navždy. Někde na opačném konci haly, po schodech nahoru, zatočit doprava či doleva, se máme potkat s naším letadlem. Pět minut před odletem je to už jen jakási snová představa. Do "nohavice" vedoucí k letadlu vbíháme z posledních sil a nejsme kupodivu sami! U dveří nás vítá s typicky zdvořilým francouzským úsměvem letuška. Už dávno sedíme na svých místech a do letadla stále nastupují pasažéři. Pilot lakonicky oznamuje zpožďění odletu.O 45 minut.

Nastupuje nová generace nervozity. Jak lze s tímto zpožděním "chytit" v Paříži přípoj do Prahy? Asi špatně. Naše letadlová naivita nezná mezí. V Paříži se "vylodíme" 15 minut před odletem letadla do Prahy. Běžíme, už ani ne z posledních sil, dlouhými chodbami s pojízdnými chodníky, které se nestačí naší rychlosti divit. K cíli dorazíme 5 minut před odletem. Máme vyhráno! Máme vyhráno? Široký bílý úsměv v černé tváři nám sděluje, že máme smůlu. Dále je to už nezábavné. Šest dalších hodin na letišti, přílet v nočních hodinách na pražské liduprázdné letiště, marné čekání na TEN odbavený kufr... A do Ostravy 350 km.

Takže sečteno, podtrženo, dohromady to nakonec BYL silný zážitek v celé škále své působnosti a je pravda, že v mém kalendářním roce 2014 nemá soupeře. 

 

Co jste zajímavého zažili v letošním roce? Byli jste svědky nějaké vtipné příhody? Prožili jste nějaké osudové setkání či situaci? Popište váš nejsilnější zážitek roku 2014 formou příběhu či jiného literárního útvaru. Autor nejlepšího soutěžního příspěvku získá mobilní telefon. Více informací najdete zde.

Zážitek roku 2014
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Provazník
Hezky napsané, paní MM, prostě v normě. Zážitky, to asi není tak úplně jednoduché nějaký vhodný vybrat. Smutné, pokud žel jsou, nebo radostné když díky také třeba jsou, to je příliš osobní, intimní, a vhodné asi pro jinou kategorii. Takže tohle cestovatelské dobrodružství, proč ne. Mnoho z nás asi pokyvuje hlavou, asi jsme také někdy něco podobného zažili. Pro mne je ale jádrem příběhu Vaše "mise", jak jste ji nazvala. Jsme malá, ale krásná země, řekl bych, že máme mnohé, co lze světu o nás říci. Takže Vaše cesta přidala kamínek do oné pomyslné mozaiky. Měla smysl.
Soňa Prachfeldová
Bylo to napínavé povídání, úplně jsem pociťovala nervozitu z ubíhajícího času, konec dobrý, všechno dobrý !
Zdenka Jírová
Přečetla jsem se zájmem váš článek a ještě jsem udýchaná. Jste ohromně šikovná, když to tak zvládáte. Já jsem letěla jen 4x za život, v mladších letech, ještě před revolucí. To ale bylo vždy disciplinované a řízené. Dnes bych to už nezvládla. Píšete moc hezky, živě. A takových prezentací naší vlasti by mělo být více, pořád si myslím, že jsme zbytečně skromní , a proto o nás cizinci mívají zkreslené představy.
Lidmila Nejedlá
Magdalenko, symposium bylo pro uč. FJ, nikoli AJ. Omlouvám se.
Zoja Sedláčková
Při čtení se mi hned vybavilo několik zážitků z cestování i z práce s dětmi. Váš článek je poetický i napínavý zároveň. Je vždy fajn, když se nám naskytne příležitost k prožití takto naplněných dní.
Marie Magdalena Klosová
Zadavatelem "této zakázky"byl jeden z "novodobých milionářů",jak o něm píšu ve svém povídání "Novodobí.milionáři".Takže přece něco pozitivního... . Děkuji VŠEM za pěkné reakce.Těší mě,když vás,moji milí,mohu pobavit.
Miroslav Štorch
Hezký a svižně napsaný článek. Zajímalo by mne, kdo zprostředkoval prezentaci České republiky v Pornic - to bylo přes ministerstvo školství nebo přes jiné kontakty ? Kdysi se nám stal podobný příběh v bývalé Jugoslávii a čekali jsme 8 hodin na návrat letadla z Prahy a Kodaně a naše zavazadla už byla v Praze. Tehdejší JAT - Jugoslavenski aerotransport musel platit náhrady za ztráty času, ubytování atp. , protože to byla jejich chyba.
Lidmila Nejedlá
Milá Magdalenko, jsi dobrá. A o to víc, že šíříš povědomost o naší kultuře za našimi hranicemi. A Francouzi to potřebují, protože jejich mínění o nás není valné. Domnívají se, že jsme cikánský národ, protože jeden z jejich tří výrazů pro Cikány je - Bohemien podle názvu naší země - la Bohéme. Moc hezky jsi vylíčila zmatek, který vládne i jinde, nejen u nás. Já bych si tam neškrtla, neumím francouzsky ani slovo. Čekala jsem tě v našem hotelu na sympóziu učitelů AJ. Víš o tom? Je u nás každý rok. Bretaň, Normandii, Paříž a Vesailles znám z cesty autobusem.
Eva Mužíková
Koukám, že nejsem sama, kdo Vaše řádky prožíval s napětím až do konce.... Tak to bych asi nedala.....
Olga Štolbová
Magdalenko, pro mě úžasné a napínavé čtení. Já "srabík" bych tohle určitě nezvládla a vzdala už v poločase. Obdivuju a díky...A za vyprávění francouzským dětem o naší zemi, obrovská jednička s *

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.