Zima zamkla náš rybník ledovým klíčem, stromům nasadila sněhové čepice, pole a louky zakryla bílou peřinou. Obcházíme s Bertíkem svá oblíbená místa. Občas se brodíme v závějích, to tam, kde má vítr volný průchod a nic mu nebrání, aby ukázal svoji sílu.
Při tomto zdolávání sněhových bariér se mi vybavily vzpomínky na moje dětská léta. Je to již opravdu dávno, ale stále vidím, jak jsme jako malé děti musely cestou do školy také často překonávat sněhové závěje. S tím velkým rozdílem, nebyla to zábava, ale nutnost. Bydlela jsem na vesnici, škola vzdálená asi kilometr. Nikde nejezdily žádné prohrnovače, takže nezbývalo nic jiného, nežli se brodit a brodit. Všichni z vás si jistě vzpomínáte, co jsme měly jako děti za oblečení. Samozřejmě žádné nepromokavé, impregnované, tak jak je tomu dnes, ale převážně tepláky. Takové ty tlusté, se širokými nohavicemi, dole na gumu a o obutí ani nemluvím. Takže, když jsme konečně dorazily do třídy, visely na nás ohromné sněhové koule, které, ač jsme se je snažily setřást, držely se tepláků jako přilepené. Aby po chvilce, díky tomu, že pan učitel zatopil již ráno ve velkých kamnech, začaly pomalu roztávat. A bylo to, seděly jsme namačkané okolo kamen, nohy natažené co nejblíže a snažily se usušit tu zcela promočenou teplákovinu.
V těchto dnech jsme se vlastně skoro neučily. Pan učitel nám většinou jen něco vyprávěl a vůbec se nezlobil, když někteří z nás vlivem vyčerpání a tepla usnuly. Po vyučování, cestou domů jsme si naopak závějí užívaly, takže jsme domů často dorazily jako sněhuláci. To pak bylo lamentování, maminka nám, mně i mojí sestře, neměla kolikrát dát co na převlečení, tak jsme skončily obě v kuchyni na peci. Tam se nám to ale ohromně líbilo. Teploučko, pozorovaly jsme odtud většinou naší babičku jak v kuchyni hospodaří. Když jsme se nudily, objížděly jsme nasliněnými prsty kachlíky na peci a sledovaly, jak se tvoří bubliny, které rychle usychaly. Často jsme ale usnuly a spaly až do pozdního odpoledne.
Náš dům byl bývalá hospoda, jako ložnice nám sloužila tzv. šenkovna. Ohromná místnost, směrem na severní stranu a tudíž pořádně a to i v létě, studená. Přestože tatínek v této ratejně každý den v zimě zatopil v piliňákových kamnech, nestačila se dosti vyhřát. Maminka vždy večer přenesla do kuchyně všechny peřiny a rozložila je, kde se dalo. Na peci se již od rána hřálo několik cihel, ty večer, těsně před spaním zabalila do hadrů a vložila do postelí. Díky těmto opatřením se dalo v šenkovně přežít. Ovšem, při velkých mrazech, jsme se ráno budili všichni s jinovatkou na peřinách,i na vlasech. Často nám dětem, proto maminka balila hlavy do šátků, abychom nenastydly. Vylézt z takového pelíšku, kde pod ohromnou duchnou bylo přeci jen teplo, se nám nechtělo. Jen v neděli, kdy jsme nemusely brzo vstávat, jsme tento problém neměly.
To již byla totiž v kuchyni od rána pěkně rozehřáta ta kachlová pec, tak nás přivítalo nádherné teploučko. Zalezly jsme ještě chvilku na kanape pod oknem, nežli nám babička uchystala snídani. V zamrzlých oknech jsme vyškrábaly, nebo dechem vytvořily, takové malé otvory a pozorovaly , co se děje na dvoře. Tatínek zapřahal koně do saní, maminka ještě něco poklízela ve chlévě a po snidani jsme všichni společně vyjeli do kostela. TO byla jízda. Zachumláni v dekách, za zvuku rolniček jsme dorazili až k faře.Při představě zpáteční cesty, kterou jsme my, obě holky,zbožňovaly, jsme přetrpěly i nedělní kázání.
Přesto, že toto je opravdu hodně a hodně dávno, při tomto vzpomínání pociťuji takový zvláštní pocit. Pocit klidu, štěstí a možná i trochu lítosti, že dnešní děti by tento náš způsob tehdejšího života asi těžko chápaly.