Už jako holka jsem moc ráda četla. Moje mamka často používala větu „Nedávejte jí do ruky potištěný papír, ta čte i viněty na hajzlpapíru“. A zrovna tak, když jsem četla nějakou knihu, zajímalo mne, kde se děj odehrává i dobové souvislosti. Tahle vášeň mne drží dodnes. A tak, po přečtení knížek Bosá královna a Ruka Fátimy od Ildefonsa Falkonese, jsem zatoužila podívat se do Andalusie. A protože nikdy nemám daleko od slov k činům a v současnosti nám už v cestování nic nebrání, jala jsem se vyhledávat vhodný zájezd.
Před loňskými Vánocemi jsem narazila na zájezdy pro seniory 55+. V nabídce byl i hotel v blízkosti Málagy. Bylo rozhodnuto. Vybrala jsem termín v polovině května a začala se těšit. A tak bych teď chtěla do Andalusie pozvat i vás.
Andalusie je jednou z nejzajímavějších částí Evropy. V její historii se vystřídala řada kulturních vlivů. Už před naším letopočtem se na jejím pobřeží nalézaly obchodní kolonie Féničanů, po té byla součástí Římské říše až do konce čtvrtého století n.l. V průběhu pátého století ji ovládli germánští Vandalové. Podle nich dostala také v době arabské nadvlády název. Al Andalus – Arabové ovládali rozsáhlá území Pyrenejského ostrova od roku 711 přes pět set let, oblast Granady dokonce 780 roků.
Ty nejcennější architektonické památky pocházejí právě z této doby, ve které byla Andalusie rozkvétající částí kontinentu. Arabové byli zdatní obchodníci i zemědělci. Když byla v roce 1492 dokončena reconqista, část Maurů přijala křesťanství a na území zůstala i po vítězství katolíků. Od té doby se nazývali moriskové. Katolickým králům se ozdobné prvky maurské architektury líbily a tak se jejich paláce i paláce šlechty vyzdobovaly podobným způsobem. Následujících 150 let se nazývá Zlatým věkem Španělska. Docházelo k dobývání kolonií a z nich pramenící bohatství vedlo k rozkvětu. Jenže Grandští arabové se s porážkou nesmířili a tak po řadě neúspěšných povstání, byli všichni moriskové po dalších sto padesáti letech ze země vyhnáni. Zůstalo jich jen málo v horách a šlechta, která se přiklonila ke katolictví. Již před tím Španělé vyhnali ze své země židy a oblast začala v druhé polovině sedmnáctého století hospodářsky i kulturně upadat.
A tak, vybaveni potřebnými informacemi i mapami jsme se dostavili k odletu. Na hotel jsme dorazili v pozdních večerních hodinách, povečeřeli jsme a začali plánovat výlety. Vzhledem k tomu, co vše jsme chtěli vidět, bylo nezbytné zapůjčit si auto.
To jsme vyřešili hned druhý den dopoledne při procházce letoviska Fuengirola. Pokochali jsme se pohledem na rozbouřené Středozemní moře a odpoledne jsme příměstským vlakem vyrazili do Málagy. Poblíž Málagy je v románě Bosá královna situován pracovní tábor cikánů. Navštívili jsme Místní katedrálu a Alcazabu. Alcazaba je maurská pevnost z 11. století, která byla vybudována na troskách fénického paláce. Byla vybudována pro maurského krále z Granady. Nedaleko se nacházejí i starověké ruiny římského amfiteátru. Prošli se podél řeky a pak do centra. Prohlédli jsme si Muzeum Pabla Picasa, který se v Málaze narodil. Na náměstí Espaňa jsme se stali svědky místní oslavy na počest první ústavy. K tomuto významnému dni se v městském parku pořádalo několik koncertů. Prostě jsme na návštěvu Málagy trefili ten správný den. Pozdě večer jsme se vrátili zpět do hotelu. Naštěstí se večeře podávala do deseti hodin, i tak jsme po celou dobu pobytu měli problémy ji stihnout.
Druhý den ráno jsme na recepci netrpělivě očekávali pracovníka autopůjčovny. Domluvená hodina přistavení již minula. Byli jsme netrpěliví, měli jsme na tento den velké plány. Asi po patnácti minutách se z křesla v hale zvedl pán, přistoupil k recepční a žádal ji, aby zavolala na náš pokoj. Zaslechla jsem naše jméno, samozřejmě to byl pracovník autopůjčovny, jen se to nedalo poznat. A tak se vše v dobré obrátilo a mohli jsme vyrazit. Naším cílem bylo město Cádiz na západním cípu poloostrova. Tento cíp již omývá Atlantický oceán. Cestou tam jsme projížděli vnitrozemím a obdivovali krásné bílé vesničky v horách.
Cádiz je patrně nejstarším dosud stojícím městem v jihozápadní Evropě; byl založen Féničany před rokem 1000 př.n.l, podle tradice 80 let po Trojské válce. V románu Ruka Fátimy se Cádis spojuje s překvapivým útokem zápalných lodí sira Francise Drakea v roce 1587.Tímto útokem zničil značnou část španělské armády, připravenou k útoku na Anglii. V románu byl bitvě přítomen i mecenáš hlavního hrdiny a později zahynul v anglickém zajetí.
V Cádizu v kostele sv. Pavla se v roce 1810 v době probíhající války za nezávislost sešli představitelé Španělska jehož velká byla část byla v předchozích letech dobyta Napoleonem a na španělský trůn zasedl jeho bratr Josef, aby vytvořili novou ústavu pro osvobozené Španělsko. Cádiz byl vybrán proto, že zůstal ve španělských rukách a jako přístav měl ideální spojení se zámořskými územími. Ústava byla vyhlášena v roce 1812 a platila na celém území Španělska a jeho kolonií. K tomuto vyhlášení se vztahovala i slavnost v Málaze.
Cádiz je překrásné přímořské město, jeho historické centrum se rozkládá na poloostrově León. Ten je z pevniny přístupný pouze jednou silnicí. Město je plné parků s obrovskými fíkusy a kvetoucími rostlinami. Ve městě spletitých uliček je na pobřeží několik starých vojenských pevností. Na místě mešity je vybudována „Nová katedrála“. Chvíli jsme se zastavili i na městské pláži a osvěžili se před zpáteční cestou.
Cestu zpět jsme si naplánovali po pobřežní autostrádě. Ačkoliv byla v mapách označená jako rychlostní silnice, projížděla četnými přímořskými letovisky a tak se cesta dost protáhla. K Gibraltarskému výběžku jsme dojížděli již za šera. Ale samozřejmě jsme si jeho návštěvu nemohli nechat ujít. Území města Gibraltar patří Velké Británii od roku 1713. Jeho název také pochází z arabštiny Džabal al-Tárik – Tárikova hora. V poslední referendu o připojení ke Španělsku v roce 2002 se většina obyvatel vyjádřila proti. Na Gibraltaru není zdroj pitné vody a zátoka odděluje Středozemní moře od Atlantického oceánu. Na prohlídku jsme měli málo času a tak jsme ani neviděli proslavené gibraltarské opičky. Ale rozdílu proti zbytku území jsme si nemohli nevšimnout. I tak jsem po příjezdu do letoviska běžela do hotelu a rychle nandávala večeři, než ji personál sklidí. Naštěstí jídelna zůstávala otevřená. Vzbudila jsem úžas v očích dvou anglických dam, když viděli množství jídla, které jsem naložila. A tak jsme jim musela vysvětlit, že manžel se snaží zaparkovat auto v přeplněných ulicích Fuengiroly a to vše já opravdu nespořádám.
Další den byla naším cílem Sevilla. Sevilla je hlavním městem Andalusie. V roce 1992 se zde konala Světová výstava Expo. Ta pomohla k významnému rozvoji oblasti. Nejvíc se to asi projevilo na dopravní infrastruktuře. Všechny silnice, po kterých jsme Andalusií projížděli, byly v bezvadném stavu. Hodně mne zaujalo, že nad sady s olivovníky byly silnice vedeny na mostních konstrukcích, aby se do sadů zasahovalo co nejméně.
V obou zmíněných románech zaujímá Sevilla důležitou roli. Bosá královna (mladá cikánka) žije v Trianě, která je v současnosti součástí Sevilly ale v patnáctém století byla samostatnou obcí. Na břehu řeky Guadalquivir byl jediný mořský přístav středověkého Španělska kam a odkud pluli lodě do kolonií. Z jedné z nich připlouvá i druhá hrdinka knihy Bosá královna, mladá černošská otrokyně. Se Sevillou byla Triana v té době spojena jediným mostem za kterým stála katedrála, která hraje v románu též důležitou roli. I v románě Ruka Fátimy hraje Sevillský přístav důležitou roli. Byly odtud vypravovány do Afriky lodě s vyhnanými morisky. Sevilla byla jedním z prvních měst dobytých katolíky od Arabů.
Na arabské období upomíná hlavně Alcazár s krásně zdobenými sály a rozlehlými zahradami. V úžasu jsem stála v místnostech zdejšího paláce chalífů. Bylo to prvně, co jsem se s podobnou architekturou setkala. U katedrály stoji věž Giralda, zvonice přestavěná z bývalého minaretu. Nevedou na ni schody ale široká točitá cesta po které vyjížděli rytíři na koních. Vnitřní dvůr katedrály tvoří zachovalá pomerančová zahrada z dob, kdy zde stála mešita. V katedrále je hrobka Kryštofa Kolumba. Tvoří ji kamenný sarkofág, který nesou na ramenou čtyři muži. Další známou památkou je Zlatá věž na Sevillském nábřeží. Sláva Sevilly skončila po morové epidemii koncem sedmnáctého století. Sevilla je velké město a na její prohlídku jeden den nestačí. Přesto jsme viděli hodně..
Koupel v bazénu na střeše hotelu byla zaslouženou odměnou po dni naplněném zážitky. I večeři jsme tentokrát zvládli včas.
Další den jsme navštívili Cordóbu. Projížděli jsme vnitrozemím, nejprve horami, pak pahorkatinou plnou olivových hájů, které v nižších polohách střídaly háje pomerančovníků. Nakonec úrodnou nížinou v údolí Guadalquiviru. Na cestu nám zářily slunečnice a zlaté lány obilí před sklizní. V prostředním pásu dálnice se střídaly barevně kvetoucí oleandry. I cesta touto krajinou byla zážitkem, který pohladí po duši.
Cordóba byla hlavním městem Arabského chalífátu. Okolo roku 1000 n.l. patřila k největším městům na světě. Žilo v ní okolo půl milionu lidí. V té době byla také vystavěna zdejší Mezqita, obrovská mešita s tisíckou sloupů. Uprostřed mešity byla v šestnáctém století vybudována křesťanská katedrála s kopulí, která vyčnívá nad střechu původní mešity. Město ale už v té době upadalo a okolo roku 1700 zde žilo jen asi dvacet tisíc lidí. Hlavní hrdina románu Ruka Fátimy zde prožije po vyhnání z Alpujárasských hor a Granady dlouhou část svého života.
Na popsání krásy Mesquity nemám dost slov. Prý i král Karel IV, který rozkázal postavit uvnitř katedrálu přes odpor místní šlechty, při jejím zhlédnutí svého rozhodnutí litoval. Skloubení arabské architektury s katolickými kaplemi a katedrálou působí rozporuplně, troufám si říct, že katolické prvky zde ruší. Ale je to unikátní stavba a i ona se přičinila o zapsání Cordóby do dědictví UNESCO. Ze starého centra vede římský most na předměstí k obranné věži. V úzkých uličkách židovskoarabské čtvrti je spousta uzavřených patií ozdobených kvetoucími rostlinami. Byli jsme tam v období, kdy probíhá soutěž o nejhezčí patio a tak jsme se mohli kochat překrásnými aranžemi. Poseděli jsme v útulné kavárničce Seneca v jednom z nich. Cestou zpět jsme se ještě stavili u Medina Azahara, vykopávek arabského paláce z desátého století. Bohužel byla již expozice zavřená ale i procházkou okolo drátěného plotu jsme si udělali představu o její rozloze.
Na další den, poslední z našich cestovatelských, jsme si nechali perlu Andalusie, Granadu. Granada se rozkládá na úpatí Siera Nevady, ve výšce téměř 750m. Nad městem se ještě zvedá vyvýšená plošina s palácem Alhambra a zahradami Generalife. Dole pod palácem, oddělené řekou se rozkládá staré maurské město Albayzín. V Granadě a horách nad ní se odehrává část děje románu Ruka Fátimy.
Pevnost Alhambra je obehnaná silnou zdí. Na nejvyšším místě se nalézá starý Alcazár s věží, z které je vidět na Albayzín a zasněžené vrcholky Siera Nevady. Uprostřed je palác Karla IV, který s ostatním moc neladí. I když výzdoba sálu vyslanců je krásná. Je v něm i galerie a zajímavá výstava. Nejkrásnější částí je Maurský palác, vyzdobený v arabském stylu, s malými čtvercovými místnostmi a řadou patií, z nichž nejznámější je asi to s kašnou ozdobenou sochami lvů. Řada arabských staveb byla ale zničena a zachovalé části se dočkaly rekonstrukce až na sklonku devatenáctého století. Dokonce se traduje, že celý komplex chtěl Napoleon vyhodit do vzduchu a záměr mu překazil jeden z vojáků, který výbušniny zneškodnil. Nyní je celý komplex zapsán v UNESCO. Uvnitř opevnění se rozprostírají i překrásné stupňovité zahrady s řadou malých staveb.
Na nejvzdálenějším konci je letní sídlo arabských vládců. Ze zahrad je krásný pohled na celou Granadu.
Z Alhambry jsme sestoupili do úzkých uliček Albayzínu. Tvoří ho stále čtvercové arabské domy, které obklopují vnitřní zahrady. Do arabského domu nesmělo být z ulice vidět a tak jsou to malé, bílé pevnůstky nalepené jedna na druhou. Záhadný svět. Uvnitř každého keramikou zdobeného dvora je kašna, voda nesměla v arabském domě chybět. V městech byly vybudovány složité vodovody, splašky ale tekly volně po ulicích.
Cestou zpět jsme se ještě stavili v jedné horské vesničce. Samozřejmě jsme navštívili býčí arénu. Ta nechybí v žádném z uvedených měst. Ale v dobách, v nichž se odehrávají oba romány, ještě býčí zápasy probíhaly na náměstích a s býky bojovali jen urození muži na koních.
Odlétali jsme do Prahy pozdě večer a tak jsme poslední den odpočívali na mořském pobřeží. Andalusie je překrásná a moc ráda bych se tam ještě vrátila a toulkami zde strávila delší dobu.
Jenže to bych nesměla přečíst románovou ságu Dorothy Dunnettové. A tak příští rok musím prozkoumat belgické Flandry, odkud pochází hlavní hrdina.
Co jste zajímavého zažili v letošním roce? Byli jste svědky nějaké vtipné příhody? Prožili jste nějaké osudové setkání či situaci? Popište váš nejsilnější zážitek roku 2014 formou příběhu či jiného literárního útvaru. Autor nejlepšího soutěžního příspěvku získá mobilní telefon. Více informací najdete zde. |