Tuto skladbu většina z nás miluje. A když zní s červeno-modro-bílou vlajkou, která stoupá po žerdi vzhůru a oslavuje úspěch našeho národa při pietních, kulturních či sportovních událostech, derou se mnohým do očí slzy. Pláčou nejen citlivé, křehké ženy, ale i tvrdí chlapi.
Vzpomeňme si třeba na triumfální hokejové Nagano. Štestím plakala většina národa. Jenže česká (dříve československá se slovenským dodatkem) hymna, kterou mnozí považují za nejkrásnější a nejpoetičtější národní píseň světa, to neměla vůbec jednoduché.
Česká vlastenecká píseň Kde domov můj, dnešní česká hymna, poprvé zazněla ve Stavovském divadle v Praze před 180 lety, 21. prosince 1834, kdy zde měla premiéru hra Josefa Kajetána Tyla s hudbou Františka Škroupa Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Získala popularitu a lidé ji spontánně vzali za svou. První sloka písně se pak po vzniku Československa v roce 1918 stala součástí státní hymny (spolu se slovenskou částí Nad Tatrou sa blýska). Jedním ze sedmi státních symbolů zůstala i po vzniku samostatné České republiky v roce 1993.
Když populární basista Karel Strakatý v roli slepého houslisty Mareše zanotoval v prosinci 1834 poprvé poněkud sladkobolnou píseň Kde domov můj, Tyl ani Škroup dozajista netušili, že se stane budoucí národní hymnou. Českému obecenstvu se líbila, hned napoprvé zaujala svou poetičností a citlivostí. Zatímco Tylova Fidlovačka byla na dlouho umlčena, píseň slepého šumaře žila a doslova znárodněla. Vystihovala to, po čem lidé tehdy nejvíce toužili, a autorům se podařilo vyjádřit i krásu rodné země. Zpívala se na vlasteneckých besedách, ve školách, nad hroby vlastenců, na táborech lidu, byla však i zakazována cenzurou.
Je to správná hymna?
Nicméně už v 19. století se objevovaly pochybnosti o kvalitách písně pro funkci národní hymny. Také Janu Nerudovi se nelíbil nečeský nápěv a text, ale marně vyzýval Bedřicha Smetanu ke složení nové hymny. Smetana byl ovšem spokojen. Píseň se dále zpívala při událostech významných pro český národ a za první světové války ji za svou hymnu přijal i zahraniční odboj.
S jistou samozřejmostí proto po vzniku Československa v roce 1918 první sloka písně Kde domov můj nahradila rakouskou hymnu Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem ..., doplnila ji ovšem ještě slovenská část Nad Tatrou sa blýska. Zajímavostí je, že až do roku 1938 existovala pro silnou německou menšinu také oficiální německá verze hymny.
Výhrady k hymně však přetrvávaly. I prezident Tomáš Garrigue Masaryk přemýšlel o vypsání veřejné soutěže o novou hymnu, uvažovalo se i o písni skladatele Vítězslava Nováka V boj! na text Josefa Václava Sládka. Nemoderní a příliš patetická připadala tradiční hymna po druhé světové válce také prezidentu Edvardu Benešovi. Přesto potom přežila ve vžité orchestrální úpravě Otakara Jeremiáše a Václava Trojana až do rozpadu československé federace v roce 1992. Lidé mají harmonii české hymny zkrátka rádi.
Zákonné úpravy se státní hymna dočkala v roce 1990. Do té doby byla jakýmsi zvykovým právem a národním povědomím udržována v podobě, kterou určilo ministerstvo obrany krátce po vzniku Československa.
Nynější hymnu upravuje zákon z roku 1993 o státních symbolech České republiky. Ovšem do roku 1998 se vlastně hrála v rozporu se zákonem. Až tehdejší novela napravila chyby i odlišnosti v melodii a slovosledu. Jednoznačně stanovila podobu, tedy text a notový záznam státní hymny, včetně jisté rarity. Možná asi jako jediná na světě začíná totiž česká hymna pauzou.
Podle zákona lze hymnu hrát i zpívat při státních svátcích a při jiných příležitostech, je-li to obvyklé. Vedle státních oficialit reprezentuje Česko nejčastěji také při nejrůznějších sportovních utkáních.
Ano, je to správná hymna
Jako každý symbol, tak i národní hymna je čas od času terčem ironických parodií. Básník Jan Neruda veršoval: "Kde domov můj? Tam, kde pivovary strmí, a kde pivovarské husy krmí, kde mělnické vinice lidem dělaj opice, jež malínský křen zas spraví, mezi křeny domov můj." Hudba hymny kupříkladu výrazně iritovala moravského hudebního génia Leoše Janáčka a básník Otokar Březina v roce 1925 Tylův "kuplet" označil za umělecky bezcenný.
Vůči textu se ohradil v roce 1992 i tehdejší ministr kultury české vlády Milan Uhde: "Zatímco jiní mají bojovné písně, naše je žebráckou písní, která se doprošuje. Písní slepého Mareše, který sice opěvuje krásy vlasti, ale opěvuje je člověk, který nevidí." Spisovatel Ludvík Vaculík zase v roce 2001 viděl už "svůj domov" zcela jinak: "Voda je tu cítit chlorem, stáda volů bučí sborem, je jich plná sněmovna, hádají se o cosi. Čí je tato divná země? To už není domov náš, je to Česko, domov váš!"
Občas se v médiích řeší i to, že se v textu zpívá o české zemi, nikoli o českých zemích, kam patří i Morava a Slezsko. Padají třeba i návrhy, zda místo otázky "Kde domov můj" nezpívat lépe "Zde domov můj". V dobách dvoudílné československé hymny tento spor vtipně vyřešil brněnský básník Jan Skácel, jenž považoval za moravskou hymnu pomlku mezi českou a slovenskou částí hymny.
Jenže to vždy byly spíše klasické stesky na politiku. Většina národa naši hymnu miluje. Není militantní, je poetická a krásná. Když zazní, zjihnou i představitelé největších mocností světa typu Spojených států, Velké Británie, Ruska, anebo třeba v poslední době Číny. "Souznění americké a české hymny mě rozplakalo," řekl uznale zjevně dojatý George Bush starší při první návštěvě Prahy, kde zvonem na Václavském náměstí odbíjel konec studené vlálky.
Ano, naše hymna je krásná a poetická. Važme si toho.
