Vzpomínáte na socialistické výjezdní
doložky? To tedy bylo (ne)cestování!

Tehdejší kádrování otevíralo prostor i pro korupci, protože někteří známí získali devizový příslib za větší "pozornosti" - nechtěli tu "slevu" na devizy zadarmo. Ostatně tak to bohužel funguje na jiných úřadech dodnes. Naštěstí můžeme vyjet kam chceme, když na ale to máme. Třeba do Austrálie.

I po roce 1989 to zpočátku nebylo ideální někam na západ cestovat. Šlo i o tu povinnou finanční hotovost. Při jedné z cest s kolegou do Švýcarska nás uniformovaný elegán na švýcarských hranicích požádal o předložení peněz. Měli jsme nějaké marky, pár dolarů, nic moc, ale na krátký pobyt to mělo stačit. Moc se mu to nezdálo, ptal se jak dlouho se tam hodláme zdržet a nakonec řekl, že je to málo. Vzpomněl jsem si, jak v TV u nás říkali, že česká koruna se stala volně směnitelnou. Vytáhl jsem tedy ještě 1000 korun. Pohrdavě se na ně podíval a pravil: Tschechische Geld kein Geld.

Vzpomínám a vždy jsem vnitřně zuřil a nemohl to dát najevo. Pokusil jsem se to ostatně několikrát ztvárnit i zde na i60 = Přes hranice v roce 1969, Jak jedno potvrzení zmařilo cestu do NSR, Dotazník k pobytu v kapitalistické cizině, Trampoty s digitálkami atd. Když už to šlo na pozvání a poslání peněz v roce 1988, naše desetiletá dcera jela poprvé do Rakouska a byla v šoku z průjezdu přes koridor s ostnatými dráty, neboť ve škole se učili, že ostnatými dráty bývaly obehnány koncentrační tábory a vězení a ptala se jestli také doma žijeme ve vězení. Každý přejezd hranic byl pro nás ponižující. Netočí se o tom filmy, děti ve školách se o tom neučí. Vůbec je zasklíváno celé období našich novodobých dějin. Jako posluchač U3V jsem shlédl v Brně v univerzitním kině Scala tři části filmu Hořící keř, vždy doplněno o účast některého z autorů, scénárista, historik, producent - všem doporučuji a jen více takových a podobných filmů. Polská režisérka Agnieszka Holland, dle scénáristy k natočení nenašli žádného vhodného českého režiséra.

Když se po listopadu začalo jezdit ven, tak při výjezdu do Spolkové republiky musel občan na hranicích (nevím, zda pokaždé) ukázat celníkovi stanovenou minimální částku, tedy, kolik marek má na pobyt, asi aby tam nežebral či nekradl. Já jsem jela v květnu 1990 tehdy na pozvání na konferenci, a to nočním rychlíkem z Prahy do Stuttgartu. Seděli jsme v kupé 2 lidé, se mnou cizinec odhadem někde z Rumunska nebo odněkud z Balkánu, nevím. Celníkovi jsem musela ukázat peníze, a to před tím mužem. Pak jsem se klepala strachy, že mě následně okrade. naštěstí se to nestalo, ale byla to velmi nevhodná kontrola.

Na to ponižování nelze zapomenout.První při žádosti o výjezd a měnu, na hranicích a po návratu na výslech s kým jsme se setkali a vyhrožování svědky. Vnoučata si neuvědomují, jak je to dnes snadné.Trochu jim zatrne, když jejich medvídek projíždí tunelem při kontrole.

Jak bych se nepamatovala. Jednou jsem, vlastní blbostí, zapomněla v peněžence třicet marek navíc, za drahé peníze jsem je koupila, na hranicích mi je vzali. Ještě jsem dostala pokutu dva tisíce.

Větu "neslučuje se se zájmy Československé socialistické republiky, aby vám byl povolen výjezd do Jugoslávie" asi do smrti nezapomenu! Takže podnikové zájezdy do Sozopolu, nákupní do NDR (na dveřích obchodů cedule "Mandle Čechům neprodáváme), později s dětmi do NSR (emigroval tam můj otec) a traumatizující zážitek mého syna, když viděl u první závory vojáka s OPRAVDICKÝM samopalem, nemluvil skoro hodinu. Dnes jsou to "veselé historky z natáčení", ale tehdy to bylo deprimující.