Retropříběh: Ta zlobivá a drzá holka

Z mých školních let si nepamatuji,že by někdo ze třídy,a že nás bývalo ve třídě i přes čtyřicet! že by měl někdo nějakou "poruchu",co jich dnes je ! Pamatuji si na spolužáka - leváka, jak byl spíš po zlém přeučován na praváka,když to moc nešlo,tak neustále slyšel výtky,že si rozmazává perem psaný text.Tehdy jsme ještě psali v 1. třídě násadkou a měli kalamáře. Já byla chytré a zvídavé dítě,ovšem škola mne nebavila,pochopila jsem vše hned a neustálé opakování všeho,aby to pochopili i ti natvrdlejší žáci,mě nudilo. Měla jsem většinou jedničky,co mě nebavilo,jsem se nenamáhala a nechala jsem si dát pětku (např. z básní).Poznámek jsem měla dost,však mám schované žákovské knížky od 3. do 9. třídy....Asi nejdivnější je poznámka : " Při vyučování si hraji a klapu pravítkem. " nebo " Lenka je čím dál horší ve svém chování.Při vyučování vyrušuje stálým povídáním,sprostými výrazy a pošťuchováním spolužáků." nebo "Každou hodinu narušuje smíchem a mluvením vyučování.Napomínání nedbá.Je velmi neukázněná." nebo " Svévolně ničí učebnice.Čmárá v nich perem.Bude je muset zaplatit." nebo "Chovala se neslušně při vyučování,jedla." nebo "Při vyučování se směji.Napomínání se směje také " -doplnila úča. Měla jsem neustále třídní důtky a dvojky z chování. Nemyslím si,že by mě to nějak uškodilo,s odstupem se vidím jako rebelka,zastávala jsem se nespravedlivě hodnocených spolužáků,odmítala plnit různé nesmyslné příkazy a tak. Moje děti byly ve školách úplně vzorné,když náhodou něco na ně učitelky žalovaly,tak jsem se leda zasmála.

Článek mne pobavil. Jako školačka jsem měla problémy se soustředěním a když jsem si jako dospělá přečetla něco o ADHD, docela jsem se v tom poznala. Se synem jsme chodili do psychologické poradny a trénovali soustředění, ale nakonec se s tím musel poprat sám. Ráda si poslechnu, že ADHD je rozmazlenost. Že to dřív nebylo. Řekla bych, že díky tomu, kolik toho na děti dnes ve škole nakládají, se ukáže jakákoliv indispozice a dítě se nevyhrabe ze čtyřek. Učitelů s individuálním přístupem k jednotlivým dětem moc není, ale určitě se najdou.

Dost mi to připomíná život mé nejstarší sestry. Všichni jsme se s tím nějak vyrovnali, co nám zbývalo. Jen vím, že díky tomu bylo doma stále rušno a já to hrozně nesnášela. Hledala jsem klid a pohodu, i tak se utíká z domova.

Ráda jsem si článek přečetla znovu a nakonec byla překvapená, že už jsem ho jednou četla. Opět jsem u toho myslela na vnuka. Už je dospělý věkem, ale ještě dlouho mu bude trvat, než najde své místo v životě jako muž. Dobrý mužský vzor mu bude v životě moc chybět. Jeho otec to nebude, přestože ho podobou nezapře. Nenašli společnou řeč.

Pěkné čtení, ale připomíná mi to jeden vtip. Dcera přinesla v žákovské knížce poznámku. ,,Vaše dcera je drzá a hubatá." Otec paní učitelce odepsal. ,,To má po matce, seřezal jsem obě."

No, měla jste to, Zojo, bouřlivé a vaše maminka taky. Rozhodně to asi nebyl nezajímavý život...:-)) Při čtení v polovině mne napadlo, o co se možná jednalo.

Zojo moc pěkné vyprávění díky za ně.

Díky za komentáře. Tohle už jsem já jako retropříběh neoznačila. Byla to spíš reakce na článek paní Vítkové o jejím vnukovi. Pro paní Janu Š. - pokud to nepochopí v současné době ani rodiče, je to pro dítě těžké. Dostává se do neustálého tlaku a je to stigma na celý život. Teď se děti dost často ještě medikují i v případech, kdy by jen změna chování okolí byla vhodnější. Vím o tom své nejen z vlastního života ale i třeba teď z Přírodní školy, kde je takových dětí více. A i z kombinací vad jako ADHD a Asperger. A to je teprve lahůdka. Všichni okolo se musí hodně obrnit ale jinak se dítěti nepomůže. A v "normální" ZŠ je to moc těžké při počtu dětí ve třídě a stále přetrvávajícímu způsobu výuky. Pokud bych měla takové dítě v dnešní době a nebyla poblíž vhodná alternativa asi bych volila domácí vzdělávání. I když je to velmi náročné.

Čím déle jsem četla, tím víc jsem měla před očima svého vnuka. Chytrý kluk, po tatínkovi a babičce výřečný až běda. Soustředit se dovede jen na to, co ho opravdu zaujme, jinak jde všechno mimo něj. Diagnozu ADHD přijala rozumně pouze maminka, tatínek a škola dokolečka melou, že "kdyby se trochu snažil" ... , což podle psychiatra není schopen. Rozesmála mě jeho reakce na tatínkovu otázku, co s ním má dělat. Vnuk řekl: "Já nevím, tati, třeba by ses měl zeptat někoho, kdo to ví." A tatík to považoval za drzost. Ve škole je to stejné. Mnohé děti to nemají lehké, ale ani s nimi to není lehké. Mít více takových dětí ve třídě, to je lahůdka. Napsala jste to, Zojo, moc hezky. Já se přesto moc nebavila, protože můj vnuk si to bohužel moc bere a na spoustu věcí rezignuje.

Zojo, také jsem se při čtení bavila, v některých momentech jsem viděla samu sebe.....