Tento námět se krčil někde v koutku seznamu rozepsaných článků a najednou spadl znovu do klávesnice jakoby nic. Ve dveřích oficíny stojí pan Trlica s ubrouskem v ruce a zve vás uctivě dál. Byl to živnostník malého vzrůstu, elegantního vzezření a voněl jako postarší prostitutka. Jeho království, oficína, těsně sousedilo s hospodou a naproti bydlel a živořil pan Vitamvás, hrbáč neznámého mně zaměstnání. Do oficíny se vcházelo přímo ze silnice po dvou schodech a nad nimi visel holičský znak (?), jakési pozlacené kolo velikosti menšího talíře a pod ním cedule: Josef Trlica, střihy a holení všeho druhu.
Následovalo celkové zahalení do jakési zástěry, na které bylo s nepochopitelných důvodů vyšito: "Příjde-li muž před desátou domů, dostane večeři a hubičku k tomu". Záhadě jsem přišel na kloub. Zjistil jsem, že když paní Trlicová prala všechny holičské lněné a bavlněné propriety, půjčoval si její manžel tuto zástěru od sousedky hostinské, která jich měla několik a nosila je s uvedeným veršováním ve snaze udržet hosty v hospodě co nejdéle a zároveň je ujistit, že po návratu v podroušeném stavu nepříjdou o tu sladkou tečku z tohoto večera.
"Tak jak to bude mladý pane, dohola, dohola, che, che? Doporučil bych na havla, vidím, že máte na nohách "maďary" (polobotky s prošitou podrážkou barevnou špagetou) a k nim by havel pasoval, i k vašemu montgomeráku. Kde jste prosím pěkně k němu přišel. Jó, tatínek, no jó, známosti. Tak jak to prosím střihneme. Nebo na ježka? Ježek ten se líbí, děvčata se rády popíchají, ha, ha, ha.Už se těším, už se snažím. Tak hlavu vzhůru, mladý pane, co se má stát, to se stane."
Brebentil a brebentil a málem mně nepustil ke slovu, které znělo: "Na havla!". Další sprška chvály na moje rozhodnutí neznala konce, nůžky clakaly v neuvěřitelnám rytmu a kdybych měl přirovnat pohyby při lazebnické činnosti pana Trlici k hereckým výkonům herců ve filmech, jako první by se mně vynořil z paměti František Filipovský. Když dílo bylo dokonáno, zchladil mně hlavu pramínek brilantiny, která byla rozetřena takovým tempem a umem, že snad ani jeden vlásek neunikl lepkavé tekutině.
Obřad se blížil ke konci, pan Trlica mně nabídl za tři koruny síťku na vlasy, flaštičku brilantýny a pozdravy pro celou rodinu i každého zvlášť, pečlivě mně celého ometl metličkou, poděkoval za pětikorunu za stříhání a holení i korunový tringeld a vyprovodil mně před oficínu. A ještě pár desítek metrů za mnou volal: "Přijďte zase!" Můj děda, který mně vždy stříhal dohola a nadělal spoustu schodků, přišel o dobrou kratochvíli.
Pan Trlica měl zákazníků poskrovnu a tak se odhodlal nabídnout své umění i ženským z dědiny a světe div se, uspěl. A tak jsem měl v šestnácti možnost nechat si udělat první a zároveň poslední trvalou. Stalo se tak u příležitosti nácviku předsletových slavností a důkaz přikládám (viz druhá fotografie).