Moje životní trefa: Studium na FF UK

Ležím v posteli v prázdném pokoji. Je večer. Je noc. Nespím. Hodiny se vlečou. Kouřím. Krátím si čas cigaretami. Jednu za druhou. Je ticho. Naprosté ticho. Žádný klid. V mé duši je prázdno a žádný klid. Všechno se ve mně bouří. Jen doznívají dozvuky jeho slov. Vlastně lépe jeho nevyřčených slov. Gesta plná emoce. Záporná odpověď na otázku, zda začneme spolu žít. Ve třech. My dva a moje malá dcera. V malém bytě. S velkými plány do budoucna. Společná budoucnost se nekoná. Z důvodu nezájmu a nechuti. Takže nechávám doznít šok z neočekávaného zklamání. 

Půlnoc. Jedna hodina po půlnoci. Dvě hodiny. Spánek nepřichází. Na mysl se dere otázka, co dál? Jak žít? Dvouletý vztah ukončila záporná odpověď. NE zbouralo sen o naplnění vztahu. Sen zhasl, žár vychládá. Zbylo pár jisker. Ale nebyl to jediný sen. Vzchop se. Začni uvažovat pozitivněji. Vyber ze skříně jiný sen. Vždyť jsi jich měla tolik. Tak třeba práce. Co se dá vylepšit? Změnit?

Myslím na svoji práci průvodkyně, na tlumočení. Kolikrát jsem cítila, jak by bylo dobré vystudovat cizí jazyk? Tak jsem si to kdysi přála. Ale proč nezačít nyní? Externí studium se to nazývalo. Teď distanční nebo tak nějak. Jazyk mám na slušné úrovni, občas si přečtu v italském originále i beletrii.

Ano, distanční studium na filosofické fakultě je možné. Vyplňte si zde přihlášku. Zkoušky se konají v červnu.

Každou volnou chvilku věnuji přípravě na studium. Opakuji gramatiku, vypisuji obsah přečtených knih.

Nadešel čas zkoušek. Unavená, pobledlá usedám za školní lavici. Písemná zkouška zvládnuta. Ještě ústní. Za mnou na seznamu je mnoho jmen, ale přede mnou také. Bohužel počet přijatých studentů je omezený.  

„Máme velký počet žadatelů, takže si vybíráme ty nejlepší z nejlepších.“

„Chápu. Děkuji. Nashledanou.“

Říkám na shledanou.  Jen tak se nevzdám. Dobrá. Napoprvé to nevyšlo. A napodruhé? Následuje další rok přípravy na studium, další opakování gramatiky, další přečtená literatura. Teď už vím, co mě čeká. Musím uspět.

Písemná zkouška. Ústní. Už se známe. Pamatují si na mě. Není to tak těžké. Studentů těsně před čtyřicítkou nemají až tak moc.   

Pošleme vám vyrozumění v první půlce července, usměje se zkoušející profesor. V lehkém úsměvu a kratičkém  záblesku v očích vycítím kladnou odpověď. V tom zákmitu očí jsem postřehla přijetí na vysokou školu.

To nebudu mít nic z dovolené ve Španělsku. Budu stále myslet na fakultu. Profesorský sbor se zasměje... Po dovolené hned ráno běžím se podívat na seznam přijatých studentů. To je ohromné! Jsem přijata! Ještě v aule Karolina na slavnostním přijetí se nemůžu vzpamatovat.

Čeká vás mnoho práce, mnoho úsilí během příštích pěti let.

Následují večery s knihou na klíně, každý okamžik vyplněn učením. Plno poznámek, knih, skript, dvě třetiny nocí proučené. Velká pomoc a podpora rodiny.

První rok proběhl lehce, do druhého se vplížily náročnější úkoly a třetí se ohlašoval únavou a vyčerpáním. Obávaná „postupka“ na konci třetího ročníku napoprvé nevyšla. Další semestr oprava zkoušky. Už nemůžu dál. Zkoušky dělám jen tak, abych prošla. V pátém ročníku se mně nahromadilo osm zkoušek. Musím o rok prodloužit studium. Pak teprve zvládnu zkoušky. Závěrečné zkoušky za sebou.

Diplomová práce. Scházím se s profesorkou v kavárně a probíráme po částech moji diplomovou práci. Poslední stránky opraveny. Mám jen pár dní na odevzdání. Téměř nejím a spím natolik, abych neomdlela únavou. Poslední večer začínám psát druhou část diplomové práce. V půl desáté jsem hotova. Stačí práci vytisknout a ještě si zdřímnu. Co je to s tiskárnou? Zasekává se, papír jde špatně ven a dovnitř ještě hůř. Musím držet stránku jednu po druhé. Jde to strašně pomalu. Únavou už skoro nevnímám, ale papír mechanicky vkládám do tiskárny. Konečně poslední stránka. Je 7 hodin 15 minut ráno. Teď zajedu okopírovat práci a dát do vazby. Cena s příplatkem za téměř okamžité provedení.

Státnice. Celý měsíc znovu v knihách. První část hotova. Druhá. Pak obhajoba práce. Při zkoušce jsem tak vyčerpaná, že mám úplné okno. Vycházím a čekám na odpověď. Na rozsudek. Jestli to neudělám, už nemám sílu znovu.

Tak pojďte dál. Stojíme proti sobě. Tři profesoři a já.

Zkoušky jste složila a obhájila diplomovou práci. Tady paní docentka vás nechá projít, i když to bylo tak tak.  Vytrysknou mi slzy. Děkuji, zašeptám. Dívám se na paní docentku. Starší žena se pousměje. Úplně samovolně ji pohladím. Všichni se zasmějí. Oči mám plné slz a kromě děkuji se nezmůžu na nic.    

Karolinum. Promoce. Vcházím v prvních řadách. Vidím své blízké a zase mi napadá jen jediné slovo. Děkuji!