Když jsem byla dítě, jezdila jsem na chalupu k babičce do Lomů u Konstantinových lázní. "Po žních mi dejte děti", říkávala babička. Sjelo se nás tam kolem deseti. Kluci spali na půdě, děvčata v podkrovním pokoji. Každý dostal na starost nějaké zvíře a staral se o ně.
Mívala jsem kozu, někdy krávu. Vodila jsem je po krajích lesa na chutnou travičku a lístečky keřů. "Vždyť ta koza kouká jako boží umučení", spráskla ruce babička. Koza se dívala drze. Pravda je, že jsem s ní slítala celé okolí. Tak raději na louku s ostatními, kde si po pastvě lehla a v klidu přežvykovala. Těch her a lumpáren, co jsme s bratránky vymýšleli! Jak jsme se na sebe těšili a jak hezky spolu vycházíme.
Po vzoru babičky pořádáme "chalupy". Svoji nemáme, půjčujeme si je. Vnoučat máme jako smetí. První várka na půjčených chalupách od příbuzných. Jak nás přibývalo, nestačily. Hledáme je na internetu. A včas. Chalupa skončila- ať žije chalupa!
Musí být hezká, ne moderní -děti si uvědomí, jak se žilo dříve. Prostorná, nejlépe se stodolou (na víkend se sjíždějí i rodiče). V hezkém a zajímavém kraji, což v u nás není problém. Všude je tak hezky! Oplocená zahrada je důležitá pro našeho psa Vendu, abychom ho nehledali stále na vsi.
Hlavní je vařit, péct a smažit. O ostatní se postarají vnoučata. Mají služby jak na táboře, vymýšlejí zábavu a i výlety. Vždyť jsou jak stupínky. K těm starším se přidávají i jejich přátelé. Je pravda, že to děláme hlavně proto, aby se z tolika líhní všichni znali, měli se rádi a pomáhali si. Rodina musí držet pohromadě. Tak jsme poznali s nimi okolí Lipna, Českého Krumlova, Kdyně, Slavonic, Konstantinových lázní, Blatné, Železného Brodu a Litoměřic.