Už otec Frantíka Rendla Vincenc, snažil se zvednout své sebevědomí známostí s nějakou význačnou osobností. Počátkem padesátých let působil jako hospodář v internátní škole budoucích vedoucích prodejen. Sám bývalý živnostník měl k této činnosti bytostný vztah. Jako kantoři se v ústavu vyskytovali školitelé z řad umělců všeho druhu. A tak si je hospodář natahoval domů, často na zabíjačku. Přišel tak o půlku prasete za privilegii tykání s jedním brněnským hercem, kterého oslovoval familiérně Laďo! Fanouš má dodnes v knihovně dárek v podobě knihy Vo tym Trousilovým praseti, psanou nářečním dialektem.
Fanouš neměl tuto potřebu. Byl však k setkávání s různými celebritami donucen funkcí předsedy Osvětové besedy. V nově otevřeném sále kulturního domu se pak setkával při četných koncertech s osobnostmi známými z televizní obrazovky. Poznal, že jsou to lidé z masa a kostí a svoji činnost berou jako jednu z možností získávání peněz. To, že se jeho zápisník plnil telefonními čísly jednotlivých umělců, ukázalo se jako zbytečnost. Přístup k ,,profesi“ nejlépe vyjádřil Jiří Sovák v zákulisí po chutné večeři. U stolu sršel vtipem, když vtom jej inspicient posílal na scénu. Sovák zvážněl, pak povstal a pravil:,,Sakra, zase budu hodinu kecat pořád to samý!“ Publikum pak bavil předem připraveným scénářem, stejným na každé štaci. Vždy ve dvacáté třetí minutě vyprávěl o natáčení Bohouše.
Jenom velký optimista, nebo hlupák, bral by odpolední maratón s celebritami, plodnou diskusi a poplácávání po ramenou vážně. Fanouš si telefonoval akorát s Pavlínou Filipovskou. Slíbila mu, že přemluví tatínka, aby přijel do Moravské vísky na besedu s vděčnými diváky jeho filmových a televizních rolí. Vše bylo na dobré cestě, nežli vyšlo najevo, že besedu absolvuje známý herec s klavíristou, zpívá písně Jaroslava Ježka a celý špás stojí šest tisíc! Dohoda nebyla možná, neboť přesně tolik stálo vystoupení kompletního Banjo Bandu Ivana Mládka v době jeho největší slávy.
Z celé řady významných hostů vybočil akorát Pavel Bobek. Nabídl hlavnímu pořadateli tykání a pozval jej do Semaforu. Pravil: ,,Seznámím tě se Suchým!“ Naivní blbec se pak v Praze skutečně objevil, vyhledal Pavla a se zlou se potázal. Byl počastován větou: ,,Pane co si to dovolujete, já vás neznám!“ Nakonec je to logické. Takových pořadatelů musel zpěvák při svých koncertech potkat mraky.
V důchodovém věku Fanouš zúročil dopisovatelskou minulost a napsal knihu o rodné vísce. Vydal ji vlastním nákladem. Vložil do ní své úspory a stal se cesťákem s knihami. Na reklamu peníze neměl. Vozil knihy v tašce prostřednictvím hromadné dopravy. Navštěvoval obecní úřady a Okresní a Městské knihovny. Svoji plechovou hubou dosáhl devadesáti pěti procentní úspěšnost prodeje. A pak se to stalo.
V jeho rodné vísce se objevili dva podnikatelé. Bratři Čadíkové začali se svým kinematografem bloudit po vlasti. Maringotka se objevovala v nejzazších vískách. Z obou bratrů se stali potulní šiřitelé kultury. Mladší Pavel jednou v hospodě předložil ,,spisovateli“ kazetu VHS. Doma čekalo literáta překvapení. Kazeta naznačila možnost zviditelnění. Na Náměstí svobody v Brně se odehrává večerní promítání filmu Pelíšky. Pod plátnem stojí Bolek Polívka, Miroslav Donutil a celá řada herců. Pokračuje se v Olšanech. V Bolkově restauraci sedí za stolem jedna veličina za druhou. Ve družném rozhovoru se pak drží kolem ramen oba promítači a známí herci. ,,To je ono! Tudy povede cesta!“ zajásal Fanouš a ihned učinil patřičné kroky.
Vyhledal Pavla. Nastal tento dialog: ,,Pavle, máš takové známosti. Já ti dám moji knihu a ukaž ji třeba Bolkovi. Jestli se mu bude líbit, ať ji doporučí známým. Poslal jsem ji také Halině Pawlowské, Zdeňku Troškovi a do Brněnského rozhlasu.“ Oslovený zareagoval: ,,Neboj se Fanouši. Postarám se o propagaci, ale ty za to napíšeš knihu o našem Kinematografu! Budu ti o všem vyprávět!“ Dohodnuto.
Natěšený budoucí spisovatel se zmínil o své dohodě velice moudrému a světem protřelému příteli. Dostal jasnou a přímo věšteckou odpověď. Zněla: ,,Ty blázne. Ti známí televizí a filmem profláknutí umělci nikoho mezi sebe přece nepustí. Tam jde o velký prachy. A ten kamarádčoft je jenom naoko. Jsou to většinou vyžírkové. Neprorazíš. I kdybys byl Božena Němcová!“
Knihu o Kinematografu bratří Čadíků Fanouš napsal. Pavel k němu chodil celou zimu. Vypravěč ležel na posteli s bolavou nohou, pil hostitelovo pivo a vzpomínal. Literát si dělal poznámky, napsal kapitolu a sedm hodin ji pak pulírovali, až byla čtivá. Mělo to jedinou nevýhodu. Všechno, co dosud Fanouš napsal, jsou příhody jím prožité. Vidí všechny ty lidičky před sebou. Zde čerpal z vyprávění. Výsledek je nejistý. Možná je to blábol, možná by z toho mohla být zajímavá kniha. Těch čtyřicet sedm kapitol je vlastně jakási kronika. Deset let rukopis leží ladem. Nakladatel se nenašel.
Předpověď moudrého muže se splnila. Buď se promítač o první Fanoušově knize Bolkovi Polívkovi nezmínil, nebo někde zmizela. Fanouš ale mezitím nezahálel. Vyšla mu druhá kniha ve skutečném nakladatelství a píše povídky. Jsou kupodivu v různých časopisech otiskovány.
Autor byl ale vyléčen ze své naivity. Pochopil, že nikdy nemůže prorazit bez peněz. Bude si nadále psát pro své potěšení. Snad si jej někdo všimne.
Možná si zařídí ŽIVOTOPISNU a bude zpracovávat životní příběhy lidí na objednávku. Už má první zákazníky. Opilec Dlabola mu slíbil příhody svého dobrodružného života a dlouholetý řidič kamionu Ohnoutka cestopis Za volantem Ruskem a Ukrajinou. Jenom je potřeba dohodnout se na honoráři. Odjinud jej totiž málo známý umělec může těžko očekávat.