Miluji přírodu, miluji vše živé. Gratulantům vždy říkávám, že jestli kytku, tak mi mají přinést živou v květináči.
Je začátek října, sobota dopoledne. Odvoleno už mám a muž se chystá na hřbitov (sám ne, na to je ještě hodně živý) opravovat náhrobek rodičům. Tak mne vzal s sebou...prý abych věděla, do čeho jdu :).
Vzala jsem foťák. Ten mám vlastně u sebe skoro pořád, jeden nikdy neví, jaká scenérie se mu nabídne, a pak by si mohl vlasy vyškubat, že to nemůže zvěčnit. A jak tak při cestě k našemu hrobu obdivuji na hrobech pestrou škálu všesvatníků, zpozorovala jsem tvory, které zrovna moc nemiluju. Neuvěříte. Lítala kolem mne spousta vos. Zrovna na našem náhrobku ve vitrínce na fotografie si udělaly hnízdo a zuřily, když jsme je začali přesvědčovat, že tam bydlí neoprávněně.
Nejdřív jsme jeli zpět pro BIOLIT. Marnost nad marnost. Museli jsme volat odborníky. Přijeli starobohumínští hasiči a začali s odstraňováním nepovoleného vosího příbytku. A protože vyhnali i nás, začala jsem se toulat kolem hrobů a cvakat spoušť.
Nerudovo Hřbitovní kvítí je pesimistická sbírka básní o zlu, tmě... Na rozdíl od Nerudy, moje Hřbitovní kvítí je plné barev a slunečního jasu. Nuže, posuďte sami, prosím.
|
