Dovolená na poslední chvíli

Život nás rozdělil. Střední věk a rodinný život nám mnohá setkání neumožnil. Věnovaly jsme se dětem každá jinde a jen o sobě věděly. Až v seniorském věku jsme se zase sešly a domluvily se na společné dovolené. Obě jsme dosud cestovaly se svými patnery, kteří si pro nemoc na cestu do ciziny již netroufali. Jezdit s rodinou, dětmi a vnoučaty je o něčem jiném. Babičkovské starosti nás svazují. Vypadnout ze stereotypu a navázat na dávné přátelství se nám dokonale povedlo.

Nepotřebujeme žádné velké přípravy na cestu. Jak s naskytne volný termín, který se nám hodí (mimo prázdniny), najdeme na internetu volný zájezd (bývá levný), během dalšího dne vyřídíme formality a díky elektronice nám začíná dobrodružství.

Nejprve jsme okusily Poreč a Caorle (je to blízko a kdyby se nám něco přihodilo, přivezou nás děti). V posledních letech toužíme, pokud to ještě jde, odvážit se dál a tak přišlo Řecko pod Olympem, Kréta a letos Kos.        

Na Kosu to fouká, poznamenal snad každý, komu jsme to stačily sdělit. Ale je tam krásně. Vše je dostupné autem, něco na kole a do kopců se musí pěšky. Cesty kolem ibišků a oleandů mezi políčky sežehnutými slunce vedou kolem žlutých kopců s vyschlými keři a provází nás vytrvalé bzučení hmyzu. Bludiště prašných cest vede údolím kolem stříbřitě olivových hájků a pastvin. Všude voní myrta a tymián. Sledují nás všetečné kozy a odpočívající krávy. Koně se pasou v ohradách, oplocené zahrady poskytují ochranu hladové drůbeži. Pokroucený olivovník skýtá stinný odpočinek i ovečkám  a smokvoň nabízí občerstvení.

 

Prašná země dostává v odpoledním slunci hnědý nádech. Masív se prudce zvedá do výšky a na pozadí modré oblohy stará pevnost poskytuje výhled na sever ostrova. Tam nahoře se ukrývá venkovský hřbitov s bíle svítícím kostelíkem a o něco níž se motiv opakuje. Kostelík, klášter, vesnice a pod ní přístav s loďkami a barevné domky rozseté podél moře.

Kos je zelený, bujný a rozcuchaný ostrov. Řada zaprášených tamaryšků označuje začátek pláže. Moře posílá na břeh jednu vlnu za druhou a tmavá modř se mění na fialovou, tyrkysovou a na písčinách se ředí do zelenkavé a nakonec citronově žloutne. Neklidné moře brázdí bílé vrcholky vln. Bílá pěna se rozpouští v písku a krajkoví hladí pláž do dokonalé plochy.

 

Takové nádherné dny. Rána, kdy slunce vstává, líně se přelévá přes masív a osvětluje po noci zchladlou zem. Sluneční paprsky rozehrávají hru světel a stínů. Vzduch se rozezvučí písní cikád a utichá naráz v hodině, kdy barvy zteplají a země zlátne. Večer přichází náhle. Kotouč slunce zapadá za ostrovy a ty na něm vykreslí svůj stín. Obzor zčervená, tmavne a černá.

 

Nejvíc si na Kosu vážím přírody na každém kroku. Mezi hotely se pase dobytek, ráno se vítají den kohouti, ve vodních příkopech se vyhřívají želvy, solné jezero poskytuje útulek vodnímu ptactvu a hlavně velkému množství přezimujících plameňáků.

  

Nesčetné rozmanité modrobílé kostelíky, kaple a zvonice rozseté snad všude, kam lidská noha zamíří. Hlídané jen poklidnými kobylami, přežvykujícím dobytkem a pražícím sluncem. Ovšem i tím vše přítomným teplým větrem, který vyhání komáry a jejich predátory a osvěžuje vše živé. V zahradách a na polích přezrává ovoce a zelenina v takové hojnosti, že potomci Mykéňanů, Byzantinců, Saracinů a Rytířú řádu sv.Jana jsou pohostinní,pozorní a usměvaví. Památky na dávné doby jsou všudypřítomné.

Přidávám také videa: