Na pana Skočka nikdy nezapomenu. Tak tlustého chlapíka jsem od té doby viděl pouze na obrázku, ve filmu nebo v televizi. Ale pan Skoček byl můj kamarád, když mně mohlo být tak sedm, osm let. Měli jsme zahradu hned vedle potoka a pak Skoček k nám jezdil vždycky, když jaro nabíralo na síle. Jeho Tatrovka, jejíž fotku mně věnoval s desetikorunou, abych si na něho pamatoval, byla zvlášť upravená pro jeho tělo. Sedadlo bylo málem přes celý prostor, kde původně byla sedadla dvě a volant byl prodloužen. Úpravy, jak pravil, stála pěkných pár tisícovek, naštěstí se nemusely upravovat dveře.
Zaparkoval na trávníku, zezadu vylovil svoje saky paky a protože byla obvykle neděle, vyběhl jsem jako namydlený blesk, abych mu pomohl s přípravami na lov.
Vedle potoka byla taková mokřina, ve které se to žábami jen hemžilo. Žádné ropuchy, jen ti praví, nazelenalí skokani. V louži už bičovali vodu typickými ocásky pulci, někde ještě pluly slizká vajíčka s černou tečkou uprostřed. Pan Skoček vzal podběrák a vylovil pár skokanů, kteří se zamotali do síťky a neměli nárok si zachránit život, každého skokana uchopil za zadní nohy a hlavou mu klepl o kámen. Když bylo skokanů tak deset, přišel ke slovu ostrý nožík, já držel mrtvého skokana za přední nohy a šmik, šmik, skokan byl bez kůže. Další šmik, šmik a skokan byl bez stehýnek. Když vedle sebe leželo deset bělavých těl skokanů a stehýnka byla pečlivě uložena do namočeného pytlíku, byl tento masakr u konce.
Z batohu na světlo boží vyrukovalo klubko režného provázku a já kolem potoka nařezal deset lískových prutů, však je znáte, když jsou mladé, jsou rovné jak bič. Na tenčí konec prutu jsme uvázali motouz, tlustší konec jsme zašpičatili a na konec motouzu jsme uvázali torzo chudáka skokana. A pak už šlo všechno ráz na ráz.
Já nesl oněch deset prutů a šli jsme kolem potoka. Po každých deseti metrech pan Skoček zastavil, vzal mi jeden prut, zvolna ponořil skokana těsně vedle břehu a prut zapíchl do hlíny. Když bylo všech deset prutů na svých místech, přišel čas na hody. Z batohu putovaly na prostřený ubrousek dobroty, které jsem málokdy viděl a v takovém množství, že by to bylo pro naši rodinu na celý den. Najedl jsem se také co hrdlo ráčilo a pak odklusal do auta pro kýbl. Na ubrousku mezitím nezbyl ani drobek.
Jakmile jsem kýbl naplnil vodou, pan Skoček se s viditelnou námahou zvedl a začala nejdobrodružnější část našeho počínání. Já nesl kýbl a on šel postupně od jednoho ke druhému prutu, opatrně jej vytáhl z hlíny, v pravé ruce prut, v levém podběrák a jenom zvolna, pomaloučku vytahoval návnadu nad vodní hladinu. Nechtěl jsem věřit svým očím. Na skokanovi byli klepety přichyceni dva, někdy i tři raci. Honem pod ně podběrák, zatřepat s nimi a už byli v podběráku. Pokud byl některý malý, putoval zpátky do potoka, jiný se "hodil" do kýblu. Pak už jsem přenesl prut s návnadou před ten, který jsme posledně nastražili a vrátil jsem se ke kýblu. Když jsme během dvou hodin takto "ušli" možná sto metrů, bylo v kýblu na padesát raků.
Pan Skoček si je obyčejně odvezl domů, ale když byl v dobré náladě, udělal jsem oheň, vzali jsme pár raků, vytrhli jim prostřední "ploutvičku" z ocasu, čímž jsme je usmrtili, pak jsme je zahrabali do popela a po půl hodině jsme už uždibovali kousky masička z račích klepet. Pan Skoček posoloval a pepřil, já jsem se bez toho obešel.
Od té doby vím, proč se říká, že "je rudý jak rak" a všechny říční i mořské živočichy na talíři miluju. Žabí stehýnka, osmažená jako řízky jsem tenkrát zkusil poprvé a naposledy. Dodnes nevím, co pan Skoček vlastně dělal. Života si moc neužil, protože ho našli pod strání u potoka zabláceného až běda a bez známek života, když mu bylo pětapadesát. Zlí jazykové tvrdili, že po mrtvici upadl a vzledem ke svému zaoblenému tělu se ze stráně nešťastně skutálel.
Tak takového jsem měl kamaráda.
