Spisovatel, snílek a zároveň skeptik Josef Škvorecký si nesmrtelnost zajistil již svou románovou prvotinou Zbabělci. Rodák z východočeského Náchoda, kde přišel na svět před devadesáti lety 27. září 1924, se již za svého života se zařadil mezi klasiky české literatury. Škvorecký napsal úctyhodnou řadu próz, několik filmových scénářů, nepočítaně článků, studií či esejů. Nesmazatelnou stopu zanechalo v české literatuře i exilové nakladatelství, které založil po emigraci do Kanady.
Torontský podnik nazvaný Sixty-Eight Publishers vydával českou exilovou a samizdatovou literaturu a díky úsilí Josefa Škvoreckého a jeho manželky Zdeny Salivarové v něm vyšly více než dvě stovky knih doma zakázaných autorů. S potížemi ze strany mocných měl ostatně Škvorecký osobní zkušenost. Už na samém počátku spisovatelské dráhy jej totalitní režim v tehdejším Československu přinutil psát do šuplíku, knihy mu vycházely s letitými prodlevami.
Zbabělci zakázali Zbabělce
"Žádná z knih, které jsem napsal jako mladý muž, tehdy nevyšla; až mnohem později," svěřil se. Je to i případ románu Zbabělci. Vznikal už po únorovém puči, v letech 1948 až 1949, v knihkupectvích se ale objevil až po deseti letech. Román, zachycující cynickým pohledem mladého Dannyho Smiřického (alias Škvoreckého) závěr války v provinčním Kostelci (Náchodě), vyvolal negativní kritickou smršť. Doboví recenzenti dílo přirovnávali k červivému ovoci či k prašivému kotěti.
Kniha se diametrálně lišila od tehdejší produkce a je dodnes považována za přelomovou událost v české literatuře. Ani více než půlstoletí po vydání navíc dílo, které je označováno za Škvoreckého nejlepší román, neztratilo na svěžesti. Škvorecký sám musel po vydání Zbabělců odejít z redakce časopisu Světová literatura, díky přece jen uvolněnějším poměrům koncem 50. let se ale mohl vrátit do angloamerické sekce Státního nakladatelství krásné literatury a umění (pozdější Odeon).
Škvorecký, který po válce vystudoval filozofii a angličtinu na Univerzitě Karlově a krátce si vyzkoušel i učitelskou dráhu, obdivoval angloamerickou literaturu už od mládí. A v 50. letech pak jako literární redaktor pomáhal seznamovat české čtenáře se soudobými autory. Kromě toho také psal vlastní texty a v době, kdy se nakrátko uvolnily politické poměry, mu vyšla například díla Legenda Emöke (1963), Konec nylonového věku (1968), Hořkej svět (1969) či Lvíče (1969).
Už Zbabělci otevřeli Škvoreckému cestu mezi nejčtenější české spisovatele a zároveň předznamenali jeho další tvorbu, ve které se inspiroval hlavně vlastními prožitky, sny a touhami. "Každý, kdo je hodný jména spisovatel, žije z toho, co zažil do svých 18 let, protože to je život, kdy máte ještě čerstvou duši," řekl spisovatel nedlouho před svými osmdesátinami. "Když zestárnete, už to není tak intenzivní, to už skoro všechno člověk zažil. To je aspoň můj případ," dodal.
Profesor moderní literatury
Mnoho věcí ovšem zažil Škvorecký v exilu, kam odešel spolu s manželkou v roce 1969. Byl profesorem americké a moderní anglické literatury na Torontské univerzitě, vedl kurzy tvůrčího psaní, překládal. A hlavně založil nakladatelství, jehož prvním počinem byl román Tankový prapor (1971, původně připravený k vydání už v Československu), kde se znovu objevilo Škvoreckého alter ego, Danny Smiřický, který nechyběl ani v Miráklu (1972) nebo Příběhu inženýra lidských duší (1977).
K autobiografické postavě se Josef Škvorecký vrátil v próze Obyčejné životy (2004). Po listopadu 1989 často jezdil domů a též se vrátil k detektivkám, jež psal už v 60. letech. Jeho zásluhy o českou literaturu ocenil například Václav Havel, který v roce 1990 udělil manželům Škvoreckým Řád Bílého lva, dostal i státní cenu za literaturu (1999) nebo Cenu Jaroslava Seiferta (2004).
Josef Škvorecký zemřel 3. ledna 2012 v Torontu, jeho jméno dnes nese gymnázium, vysoká škola i literární cena.
