Ráno je moudřejší večera. Přesvědčil jsem se o tom na vlastním těle. Vzhledem k tomu, že jsme měli dvě chaty, každou pro dvě osoby a nás bylo šest, nezbývalo, než v každé chatě připravit přistýlku. V chatě, kde jsem si večer ustlal se to řešilo tak, že jsme našli nějakou rozkládací postel s kovovou konstrukcí a dřevěnými prkýnky, kde plocha pod tělo byla z nějaké umělé hmoty. Celkem se mně tato postýlka zamlouvala, a tak jsem ji využil. Chyba lávky. Po mém posledním větrání prostaty někdy v pět ráno mne při ulehnutí postýlka varovala tím, že se pár prkýnek vysypalo, nicméně jsem ještě do sedmi spočinul. Když jsem vstával, postýlka se rozsypala jako domeček z karet a já ležel na podlaze obložen prkýnky a konstrukcí postýlky. Nějak jsem se postavil na nohy a zasakroval, jak ten den pěkně začíná.
Pochmurné ranní počasí, kdy i trochu káplo, nás neodradilo od cesty do Bergenu, ovšem před tím jsme si vyslechli nářek majitelky restaurace, že se tržba ze srazu veteránů vzala kvůli fotbalu za své. To, že jsme požádali o chaty i na příští noc, jí trochu pozvedlo náladu.
Do Bergenu vjíždíme po dvanácté a naskýtá se otázka, proč jsem tento článek nazval opakovačkou. Odpověď jednoduchá. V Bergenu jsme po třetí. V roce 2007 jsme jen projeli v mlze a dešti směrem na Trondheim, zato v roce 2010 jsme si objednali počasí s pěti hvězdičkami a Bergenu si dokonale užili. Dokonce natolik, že si tento zážitek chceme letos zopakovat. Zaparkovat v samém středu města, na dohled od Bryggenu a dokonce zadarmo se zdálo skoro nemožné, i když se po chvilce podařilo. Malé parkoviště ve svahu nad hanzovním přístavem bylo vyhrazeno pro důchodce a v partě jsou důchodci dva. Tak jsme zaparkovali. Kdo se bojí, nesmí do lesa.
Bryggen, přístav s hanzovními domy z počátku 18. století a dřevěnými domy (jak jinak v Norsku) i uzoučkými uličkami mezi nimi skrývající různá překvapení. Na konci "fronty" stojí pevnost Bergenhus ze 13. století. To všechno dohromady tvoří ojedinělý celek, který byl v roce 1979 vyhlášen kulturní památkou UNESCO. A právě tam míří naše kroky.
Abychom se dostali do Bryggenu, musíme obejít tento záliv kolem informačního střediska, kde vám poradí i to, co ani nepotřebujete. Když se se mnou podíváte na kopec nad městem, dohlédnete na poslední stanici lanovky, která vás na něj vyveze. Je odsud krásný výhled na město a částečně i jeho okolí a možná se tam opět vypravíme. Stojí to opravdu za to.
Za chvíli procházíme proslaveným bergenským rybím trhem. Najdete tu desítky různých mořských ryb, mořských plodů, krabů v akváriích a naporcované filety v ledové tříšti. Stačí ukázat a hned vám je upraví dle vaší chuti. Všechny druhy jsou čerstvé, nalovené ve včerejší noci a voní mořem. Šrůtka uzeného bůčku v ruksaku bledne při představě, že bychom si dali nějaký ten mořský koktejl třeba na víně. Tady je nabídka pravdu pestrá. Jen ty ceny jsou pro nás zdrcující. Porce lososa 180, rybí kebab 180, velryba 200, mušle 150, rybí polévka 140. Ceny v norských korunách a po přepočtení na naši měnu nám nastaví oči v sloup. Prodavač vycítil náš zájem a hned se pustil do díla. Hrábl do hromady krevet a jeden kousek nám nabídl na ochutnání. Test provedl šéf a shledal chuť nadstandardní. A tak sáhl do peněženky a koupil jednu porci za 150 NOK a všichni jsme ochutnali. Na víc to nebylo.
Vmísili jsme se mezi hojné návštěvníky Bryggenu (v překladu "molo") a luštili z nápisů na budovách, oč v nich kráčí. Nejsnadněji jsme si dovedli představit náplň Night Clubu. Jinak oči přecházely nad vším, co k vidění bylo, a lákaly nás uličky, které jsme už trochu znali z minulé návštěvy. Také na ně dojde. Prozatím piva se nám zachtělo, a tak jsme s půllitrem v ruce zasedli do zahrádky, kterých je na nábřeží plno. A sledovali cvrkot. Kolem nás za stoly se posilovali turisté různými rybími, ale i vepřovými lahůdkami, a nad nimi kroužili rackové, čekající na chvilku nepozornosti. Pokud nastala, vrhli se na talíř a bleskově unesli část jídla pro svoji potřebu. Bavili jsme se neskutečně a korunu všemu dal turista, sedící pár metrů od nás, kdy se mu podařilo plácnout útočícího racka, a ten v úleku vypustil holubinec (srovnej kuřinec), který padl mstiteli přímo na porci v taléřku.
Některá ulička mezi domy je širší, ostatní jsou uzoučké tak dva metry. V tomto labyrintu najdete starožitnosti, přepychovou restauraci, prodejny suvenýrů, butiky s norskými oděvními specialitami, botami a vůbec vším možným. Velmi zajímavý byl kdysi velmi používaný dopravní prostředek s kůží losa, který se na ni smutně dívá, vrací čas o jedno století a možná ani ne, zpět. Jedna hospoda a pěkné posezení nás zlákalo na prohlídku a srovnání s našimi hospodami. Vše stylové, vonící dřevem a nápoji, cigareta ani náhodou a ryby, na jaké si vzpomenete. Jedna z nich, vyřezaná ze dřeva, ale ještě nevykuchaná, leží o kousek dál před hospodou a zřejmě ji ani kuchat nebudou. Je součástí výzdoby koutků a zákoutí v prostoru za hanzovními domy a středem zájmu fotografů. Jinde visí sušené ryby, bez kterých by se Norsko nestalo tím, čím dnes je. Tresky. Suší se v chladném severonorském větru na stojanech nebo na skalách. Vyváží se do celého světa, zejména do jižní Evropy. Konzumují je Portugalci, v Brazilii, ale také v Jižním Súdánu. Největšími konzumenty jsou Italové. Poptávka po sušených rybách dosáhla takové intenzity, že v padesátých letech minulého století vzniklo nebezpečí, že některé ryby budou zcela vyhubeny, a tak musela být uvedena do praxe omezení. Nejlepší tresky jsou z Lofot a jejich kvality nedosahuje žádná jiná země na světě.
I letos jsme se podívali na Bergen z kopce Floyen, vysokého 320 m. Pomohla nám k tomu lanová dráha Floibanen, která se podobá té petřínské skoro jako vejce vejci. To už se pomalu schylovalo k dešti a když jsme vyjeli na kopec, drobně pršelo a Bergen se zahalil do mlžného oparu. Na chvíli jsem déšť riskl a udělal pár snímků. Domnívám se, že na horu v pozadí vede druhá, ovšem kabinková lanovka, na tu však už nezbyl čas. Za půl hodiny jsme se svezli zase dolů do Bryggenu.
Tady až zas tolik nepršelo a koneckonců všude byla dlažba, takže jsme přešli na parkoviště a těšili se, že za hodinku budeme už zpět v kempu, dáme si pořádné kafé a uvařím uzenou polévku. Vařené maso s brambory, které nechtěl nikdo oškrabat, jsem servíroval ve slupce. Také dobré. Hlad je nejlepší kuchař.
Zítra je také den. Šéf si vzpomněl na slavný výrok pantáty z filmu Na samotě u lesa: "Chčije a chčije..." a kuli jsme pikle, co když pršet nepřestane. V chatkách za hospodou při kalíšku jsme dospěli k názoru, že v tom případě změníme itinerář.
