Vítězkou finále naší soutěže o titul Lady Sympatie se před týdnem stala Lidmila Nejedlá za silný příspěvek Život vdovy je boj s mořem starostí. Paní Lidmilu jsme proto požádali o rozhovor.
Ještě jednou gratulujeme k výhře v naší soutěži Lady Sympatie. Co pro Vás znamená?
Mám radost a je to povzbuzení do života. Připadám si o něco méně všední, než jsem si dosud připadala. Potěšily mne reakce ostatních pisatelů. Je to úžasné, jak si dokážeme sdělovat příběhy a chápat se. V dnešní době, kdy je vše super, hyper, hvězdné a nevím jaké ještě, jsem si ověřila, že prostý příběh zaujme.
Sympaticky jste se chtěla podělit o hlavní cenu – pobyt v konopných lázních – s paní Alenou Tollarovou, která si ji podle Vás také zasloužila. To bylo šlechetné…
Alenka napsala také příběh, kde není jen úspěch, ale snaha o plnohodnotný život. Měla hodně příznivců, myslím, že byla na druhém místě. Člověk by se měl rozdělit o to, co snadno a zadarmo získá. Tak to tvrdili moji rodiče. A pak, ve dvou se to lépe táhne.
Požila jste si v životě mnoho krušných chvil, jak jste psala ve svém příběhu. Co bylo oním motorem, který Vás vždy poháněl kupředu? Byla to statečnost, houževnatost nebo také láska či víra?
Byla to rozhodně láska k mým dětem a zodpovědnost vychovat je. Houževnatost jsem zdědila po předcích. Důležitá byla víra v samu sebe, že budu mít tu sílu. Hodně mi pomohla i moje práce, nebyl čas věnovat se sama sobě a svému smutku.
Nyní jsou ty nejtěžší okamžiky snad za Vámi. Jak vypadá Váš běžný den? Co máte nejraději, jaké jsou Vaše nejoblíbenější činnosti a koníčky? A máte na ně vůbec čas?
Jsem stále ještě zaměstnaná na částečný úvazek v recepci školního hotelu. A moc si toho vážím. Nenudím se. Starám se o dům, zahradu, která je mojí láskou, věnuji se vnoučkovi. Mám spoustu přátel a hlavně patřím do skupiny šesti dam, které se pravidelně scházejí u kafíčka – no a tam to žije! Holduji pohybu, brusle, kolo, rychlá chůze. Klidně ráno v šest hodin vyjedu do přírody. Vedeme i bohatý kulturní život. Včera jsme byli na vernisáži výstavy Blanky Bohdanové. Domů jsem šla poučena a povznesena.
Můžete se stručně představit, odkud pocházíte, co rodina?
Jsem důchodkyně, je mi 67 let a bydlím v Poděbradech. Narodila jsem se v západních Čechách, kam přišli moji rodiče jako dosídlenci po válce ze středních Čech. Život tam byl těžký. S bratrem jsme byli hodně sami, stále někde v přírodě. Byl starší a naučil mne přírodu znát a mít k ní pokoru. Vystudovala jsem SVVŠ (gymnázium), pedagogickou školu a PF na UK jsem nedokončila. V mládí jsem působila jako učitelka 2. stupně v karlovarském kraji, po přestěhování do středních Čech jsem pracovala ve škole při léčebně pro kardiaky a posledních 30 let jsem byla vedoucí domova mládeže hotelové a vyšší odborné školy. To byla nádherná práce. Těch osudů, těch, povah, to vyzrávání mládeže. S kolektivem vychovatelů jsme byli sehraný tým, který mládeži rozuměl. Dodnes mám mladé lidi ráda a obohacují můj život. Moje dcera se věnuje módě a designu, syn je ředitelem logistické firmy.
Magazín i60 se snaží bavit i vzdělávat lidi v seniorském věku. Co se Vám na něm líbí a co byste na něm naopak změnila?
Magazín i60 jsem objevila na jaře. Je velmi progresívní a zaujal mne. Chválím ten nápad. Časopisy jsou samá reklama a povrchnost. Ta snaha ukázat, že senioři jsou plnohodnotní lidé, udržovat je v kontaktu s moderním životem a pomáhat jim, to je k nezaplacení. Myslím, že mnohým zvedá sebevědomí a nikdo se nemusí cítit opuštěně. Naše generace si má co říct. Děkuji a chválím redakci i60 včetně paní Táni Havlíčkové.
Změnila bych snad jen chat, rozdělila bych ho do oblasti sportu, politiky, kultury a běžného tlachání. Než se člověk vzpamatuje, je tam jiné téma.
Chtěla byste něco vzkázat dalším čtenářům?
Čtenářům a pisatelům vzkazuji, že jsem ráda v jejich společnosti. Přeji hezké dny a hlavně hodně zdraví. Na shledanou na i60.
