Fanouš Macourek proplouval životem polehoučku. Bezkonfliktní člověk nastoupil v roce 1960 ke Státním drahám. Snažil se jako výpravčí vlaků pracovat poctivě, nic nepokazit, nikoho proti sobě nepopudit. Nepatřil k železničním šílencům, nevlastnil modelovou železnici a neupadal do transu při pohledu na parní lokomotivu. Vyhledával však četná školení a stal se známým dopisovatelem železničářského tisku. Ve své rodné vísce byl obecním kronikářem, pletl se do fotbalového výboru, stal se předsedou Osvětové besedy. Organizoval četná vystoupení známých umělců v kulturáku. Doma i na železnici pořádal zájezdy autobusové i vlakové. Prostě žil v činorodém ruchu. Je to sice blbé rčení, ale bude se to líbit, jak říkal Jan Werich. Přiblížil se důchodový věk. Fanouš si na dráze odsloužil čtyřicet tři let!
Jako kdysi herec Rudof Deyl mladší, čerstvý důchodce pravil: ,,Jsem už starý muž a něco pamatuji. Tedy budu psát paměti!“ Známý herec ovšem pokračoval: ,,Hergot, ale já si nic nepamatuju!“ Fanouš byl ale obdařen sloní pamětí, což psaní pamětí nevylučuje.
Za dva letní měsíce čerstvý důchodce paměti opravdu napsal. Sedmdesát sedm kapitol, včetně fotografií nabídl nakladatelství.
Nakladatel pravil: ,,Vážený pane. Paměti normálního člověka nikoho nezajímají. To musíte být buďto politik, zločinec, podvodník, nebo kontroverzní podnikatel. Tak kdybyste zvítězil v nějaké oduševnělé soutěži komerční televize, a napsal třeba Můj život s Bohoušem, to by byla jiná. Také by se ujal román Můj hrdinný útěk před vlnami tsunami!“
Fanouš pochopil, že tudy cesta nevede. Jeho životní příběhy jsou příliš všední. Proto se ve sdělovacích prostředcích nepíše o pracovitých lidech. Hrdinou už nejsou kombajnéři a soustružníci jako v padesátých letech, ale narkomani, zloději a podvodníci. Čtenáře nezajímá nositel Nobelovy ceny, ale vrah Kajínek. Neúspěšnému autorovi to došlo. Musí narazit na někoho, jehož životní osudy mohou dnešního čtenáře prostřednictvím spisovatele náležitě zaujmout.
Časem si autor vytipoval člověka nad jiné povolaného. Sídlí v sousední vesnici v rozsáhlém komplexu budov, obehnaném plotem a opatřeném kamerami. V mládí kdysi mladý Fanouš četl knihu Prodavač novin světovým vynálezcem. Pojednávala o životě a díle Tomáše Edisona. Napadlo jej, že kniha pod názvem Vekslák milionářem by mohla zaujmout. Nakonec od kontaktu upustil, protože mu bylo příbuzným úspěšného muže řečeno, že s obyčejným plebsem se lidé jeho kasty vůbec nebaví.
Najednou si vzpomněl na ,,Sovětčíka“. Tento malý človíček se angažoval v padesátých letech při kolektivizaci vesnice. Přesvědčoval snad pistolí rolníky do družstva. V mladické nerozvážnosti to prý dotáhl až do osobní ochranky samotného Gottwalda. Sám si přivodil svoji přezdívku, neboť prohlašoval, že sovětčíci by to vyřešili! Na stará kolena byl několik let tajemníkem v malé vesnici. Byl to člověk velmi pracovitý. Stal se hvězdou všech akci Zet doma i v širokém okolí. Neustále něco budoval, chodil v modrácích a šel opravdu příkladem, což byl jev neobvyklý i v těch dobách.
Sovětčík byl ale i čestný člověk. Fanouš Macourek, huba plechová od dětství a často si nedával pozor na jazyk. Jednoho pozdního večera šel z hospody s kamarádem a potkali ,,U křížku“ sedící postavu. Byl to značně podroušený Sovětčík. Hoši se do něj pustili a vyčetli mu vše, včetně Vítězného února a kolektivizace. Svorně jej pak po jeho obou stranách doprovodili k jeho domku. Jejich diskuse neměla neblahé následky. Sovětčík se však zmínil, že píše paměti! Po letech si hledající autor uvědomil tu bombu. Bylo mu, jako Alexandru Dumasovi, když objevil paměti D´Artagnana! To by byla bomba. Paměti strážce Klémy Gottwalda! Po letech začal Fanouš pátrat. Dověděl se, že se kdysi v domku, který byl dávno v rukou jiného majitele našly nějaké sešity a skončily v popelnici!
Ještě jedno želízko v ohni ale badatel objevil. Dověděl se o starém písmáku Jeřábkovi. Tento rozšafný starý sedlák měl prý zvláštní zvyk. Jakožto věřící člověk chodil každou neděli do kostela. Doma se prý po návratu uchýlil do malé místnosti. Uchopil pero, lahvičku s inkoustem, otevřel sešit a psal. Činil tak po celý život. Takové zápisky, to by byla cesta ke slávě. Fanouš se už vidí ve stopách spisovatele Aloise Jiráska. Stejně jako on vytvoří kroniku U nás! Upřímně řečeno, pásl Fanouš po těchto zápiscích několik let. Starý písmák jej ale vždy odpálkoval, že je předá, až přijde čas. Prý mu je odkáže. Čas se navršil. Písmák zemřel. Dcera předala ušmudlaný sešit nadrženému žadateli. Otevřel až doma. Zklamáním mu klesla brada. Všechny zápisky od roku 1939 až do současnosti byly jen o počasí a agrotechnických lhůtách!
Beznaděj zavládla v mysli zneuznaného autora. Jeho zápisky nikoho nezajímají. Zbohatlík nemá zájem o dokumentaci úspěchu, paměti ochranky státníka skončily v popelnici a starý sedlák nebyl písmákem, ale statistikem.
A přece je tu naděje. Spáchá atentát na nějakého politika, možná Kalouska. Na rozdíl od Julka Fučíka bude mít v kriminále přístup k počítači. Jako známá osobnost svými pamětmi jistě osloví sdělovací prostředky a možná se dočká i filmu a reklamních bilboardů!