Výročí vpádu sovětských okupačních vojsk (a armád dalších socialistických zemí) do Československa 21. srpna 1968 bylo pro komunistický režim vždy zdrojem obavy z možných "provokací". Nespokojení občané využili tohoto výročí k projevům svého nesouhlasu s režimem i okupací masově především v roce 1988. Protirežimní demonstrace, byť méně početná, se konala i před 25 lety, 21. srpna 1989, a byla předzvěstí listopadových událostí, které vedly k pádu totalitního režimu.
10 000 demonstrantů
Koncem 80. let se díky uvolnění v Sovětském svazu a vývoji v sousedních komunistických zemích i lidé v Československu přestali obávat dát najevo nespokojenost s režimem. První větší protestní akce se konala v březnu 1988 v Bratislavě, kde tzv. svíčkovou demonstraci za náboženskou svobodu a demokracii rozehnala policie. V Praze pak vyšli lidé do ulic v den 20. výročí okupace, kdy se na Václavském náměstí sešlo na 10.000 lidí, a i tehdy proti demonstrantům tvrdě zasáhla policie. Vlna protestů pokračovala v říjnu u příležitosti 70. výročí založení republiky, povolenou demonstrací v prosinci na pražském Škroupově náměstí až po tzv. Palachův týden v lednu 1989.
Příležitostí vyjádřit nespokojenost bylo i výročí okupace v roce 1989. Obavy komunistů z masové účasti se však tentokrát nenaplnily, neboť část disentu dávala přednost spíše diplomacii. K opatrnějšímu postupu vyzval v rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa i pozdější prezident Václav Havel, který byl v té době neformální hlavou opozičního hnutí. Demonstraci nakonec vyhlásily pouze Demokratická iniciativa (DI) a Hnutí za občanskou svobodu (HOS).
Komunista Štěpán hrozil
Komunistický režim dal předem najevo, že je připraven zasáhnout, a šéf pražských komunistů Miroslav Štěpán vyhlásil, že bude-li třeba, použijí bezpečnostní síly proti demonstrujícím všechny možné prostředky včetně střelných zbraní. Přesto se v podvečer 21. srpna v Praze na Václavském náměstí a okolí shromáždilo více než tisíc lidí. Podpořit domácí opozici přijeli i političtí aktivisté z Maďarska, Polska, Itálie, východního i západního Německa.
Lidé skandovali hesla na podporu nezávislých iniciativ a jejich představitelů, lidských práv a demokratického vývoje v Polsku a Maďarsku. Právě tyto dvě země se jako první distancovaly od okupace v roce 1968. Československé orgány tehdy označily maďarské a polské stanovisko za vměšování do vnitřních záležitostí.
V pohotovosti tankový pluk
Pořádkové jednotky proti manifestaci násilně zakročily a rozehnaly ji. Na zásah bylo kromě policistů a milicionářů připraveno 2300 vojáků a tankový pluk o síle 1160 mužů. Podle zprávy tehdejšího ministerstva vnitra se manifestace zúčastnilo 1500 lidí, 990 bylo kontrolováno, zadrženo bylo 105 československých a 56 zahraničních účastníků. Ještě před konáním demonstrace Státní bezpečnost "preventivně" zadržela 81 osob, 166 osob bylo povoláno na vojenské cvičení a 487 osob z Polska, Maďarska a Itálie se nedostalo přes hranice.
Srpnem ale protestní demonstrace v Československu neskončily. Již v září u příležitosti svátku sv. Václava se v Praze sešlo nepovolené shromáždění a proti třem stovkám účastníků opět zasáhla policie. Centrum hlavního města se znovu zaplnilo odpůrci režimu 28. října 1989. Po zásahu policie bylo zadrženo téměř 380 lidí. Další velké shromáždění, které mělo mít zásadní vliv na vývoj v Československu, plánoval Václav Havel na Den lidských práv 10. prosince. Události jej však předběhly a konec komunistického režimu začal již 17. listopadu na Národní třídě.