Klášter v levandulích. Pohlednice tak typická, že skoro nepravděpodobná. Chci ji otisknout do "své" reality. A tak další cesta směřuje do severnějších částí této úžasné krajiny. Pruh voňavých polí se táhne na východ od Avignonu až k alpské části Provence. Proslulý levandulový klášter je pár kilometrů od malebného, líbí se mi i slovo pitoreskního, městečka Gordes.
Poznámka: Kdo by si myslel, že Provence je rovina, těžce by se mýlil. K moři se dostáváte jako v pohádkách "za sedmero horami". Kopečky, pahorky, masívy v podobě městských hradeb, malé hory milých názvů, jako třeba les Alpilles". Jakési malé sestřenky opravdových Alp. A každé, téměř každé městečko či vesnička, je na kopci. Taktéž Gordes. Vyjedete a pak už jen vyjdete po úzkých křivolakých uličkách až k hradu a kostelu. Ten je vždy na vrcholu kopce, je to odtud nejblíž k pánubohu. Dole na náměstí a v labyrintu přilehlých uliček vás zabrzdí a posléze pohltí trh. Tedy barvy, vůně, chutě, tvary. Ovoce a zelenina v barvách, jak je neznáme. Také chutě jsou nějaké, řekněme výraznější. Do toho hromady voňavého koření, to provensálské není jediné, marmelády, medy z exotických kytek, no a samozřejmě veliké bochníky sýrů a šňůry sušených klobás a salámů z domácího či divokého tvorstva. Oči přecházejí.
Pak ještě jeden pohled z vrcholu kopce od kostela do hlubokého údolí a jedeme za levandulí. Je v plné sezóně, máme štěstí. Za pár dní ji začnou sklízet a roztoužený turista se setká jen se zklamáním. Nevěřím svým očím. Je to opravdu jako na pohlednici. Kam dohlédneme, tam se modrají pole. Ve voňavých záhonech poletují motýli Emanuelové a bez bázně nám usedají na ruce a do vlasů. Sním nebo bdím? Do reality mě vrátí čeština. V těchto končinách ji téměř neslyšíte, takže hned si připadáte "jako krajan " a zapředete hovor se třemi dámami podobného věku a emocí.
Ani klášter nezklame. V přilehlém obchůdku nacházíte opět poklady. Vybírám marmeládu z růžových lístků. Něco méně obvyklého už snad nepotkám.
Pár kilometrů odtud zásadní změna barev. Městečko Roussillon."Roussi" od "rusý", to dá rozum. Celé městečko, opět na kopci, tentokráte červeném, je ponořeno do okrové barvy. Ano, mes dammes et messieurs, těží se tu okr! Vydáte se naučnou stezkou "po" a "v" jeho stopách a jste opět chyceni. Tentokráte i s botkami, které se přizpůsobily prostředí a jsou okrové! Pak ještě vejít hlouběji mezi okrové domy s okrovými střechami a dát si zmrzlinu barvy okru! To byste nevymysleli, to je prostě tak! Úžas se vám už dávno dostal pod kůži, takže každým dalším žasnutím se pouze zabydlujete v tomto pohádkovém kraji.
Vesnička Bories vás už tudíž nepřekvapí, byť je z jiného těsta. A sice jen a jen z kamení nasucho na sebe naskládaného. Světničky, sklípky, chlívky, "restaurace". Vše "made in" 17, století. Rolníci, kteří přicházeli z dalekých domovů obdělávat novou půdu, využili kamenů z polí posbíraných, ke stavbě svých nových příbytků. A jen na okraj - mají tam i českého průvodce ve sluchátkách a český leták.
V okruhu 30 km další skvost. Městečko Les Baux de Provence. Název odpovídá hornině, která se zde těžila. Bauxitu. Čte se to "bó" a kdybyste to jen slyšeli, mohli byste zaměnit s "beau", čte se rovněž "bó" a znamená to krásný! A měli byste takjaktak pravdu. Opět šplháte do kopce, tentokráte jen a jen pěšky a obdivujete středověké domy, renesanční okno, které si tu zbylo jen tak pro radost, popijete kávu a sirop, což je kohoutková voda se šťávou svěží chuti, a když vám dojdou síly, posedíte chvíli u obrovské a tenoučké palačinky - crepe, nejraději s kaštanovou pomazánkou. Mňam! Pokud se posilníte natolik, že došplháte až k hradu a projdete se po hradbách, uvidíte za odměnu "skoro celou" Provence, a když ne, tak aspoň půl, s rozlehlými olivovými háji a vinicemi, které se táhnou až bůhvíkam. A z údolí se nese zpěv cikád, který už ani nevnímáte, protože vás doprovází všude, kudy se hnete a zpozorníte jedině tehdy, když na jakýsi tajemný povel všechny tyhle "mouchy" nevábného zevnějšku zmlknou a je ticho jako v hrobě.
A pozor, měníme hotel. Z avignonského výstaviště, kde nám skýtal útočiště čistý, leč miniaturní pokojíček ubytovacího řetězce "Premier classe", jedeme rovnou do "salonu", přímo s velkým "S". Město Salon de Provence je mírně stranou turistického ruchu a je ideální svou polohou pro výlety na další lákavá místa. Po náročných putováních nabídne klidné a půvabné večerní náměstí s originální kašnou a v restauracích ceny víc jak přijatelné. A hotel v centru vám poskytne téměř rodinné zázemí a klid a nechcete-li utrácet za hotelové snídaně, dojdete si pro tu "svou" bagetu ke "svému" pekaři za rohem. A to je také Provence.
| Pošete nám i vy příspěvky (tipy, cestopisy, příběhy) do soutěže Moje léto 2014, v nichž představíte „to svoje“ místečko včetně pamětihodností, výletů do okolí, slavných rodáků a dalších zajímavostí. Rozsah textů, jejichž počet není nijak omezen, je čistě na vás – podmínkou je pouze, aby byly autorské (originální) a byly opatřeny alespoň dvěma vlastními fotografiemi. Článek, který vložíte běžným způsobem, a to nejpozději 30.8. doprovoďte nadpisem Moje léto: plus titulkem. Během prázdnin je budeme postupně zveřejňovat. Poslední srpnový den vybere redakce nejlepší letní tip a odmění jej zahradním grilem od firmy Mountfield. |
