Stovky let chráněná receptura, která proslavila sterilované okurky téměř po celém světě, byla za tajemných okolností vynesena na světlo. Detektivové mohou spustit vyšetřování a snílci se mohou klidně probudit.
Znojemské okurky byly vždy jedinečné a takové i nadále zůstávají. Může za to nejen originální receptura sladkokyselého kořeněného nálevu, ale i druh okurek, způsob pěstování, půda, klimatické podmínky, zpracování a také obal, ve kterém jsou uchovávány. A tolik věcí najednou lze těžko ukrást či napodobit, i když se o to v zahraničí nejednou snažili.
Chudinky bradavičnaté
Kdo by řekl, že tak mohl někdo mluvit o předchůdkyních dnešních vyhlášených okurek? Ale mohl, protože před více než 400 lety měly okurky tvrdou slupku, byly pichlavé a hlavně hodně hořké. Roku 1572 opat premonstrátského kláštera v Louce u Znojma nechává přivézt z klášterních statků v Uhrách nová okurková semena. Jejich pěstování však nemělo velký úspěch. Na lepší časy se začíná blýskat roku 1802, kdy Andreas Lutz z Esseklee přiváží z Orientu semena okurek, z nichž se křížením s domácími okurkami a mutačním šlechtěním začíná vyvíjet později proslulá znojemská okurka. Ideální podmínky jí k tomu poskytuje úrodná půda okolí Znojma a vhodné klimatické podmínky moravského kraje. Ale co s takovým množstvím okurek?
Přece je nevyhodíme
Jak ve Znojmě řekli, tak také udělali. Začali okurky nakládat do soli a octa. V r. 1852 startuje velkovýroba slané znojemské okurky a v r. 1860 již ve velkém konzervování do octa. Konzervované slané okurky se vyvážejí do Brna a do Čech. V roce 1867 se kromě sudů rovněž slané a octové okurky expedují v pětilitrových sklenicích, do nálevu se přidávají dnes tolik populární kolečka zeleniny (mrkev, kořen petržele, křen). Tímto se stávají znojemské okurky nesmrtelné.
Postupem času se kromě konzervování v nálevu začalo prosazovat i sterilování. Zdokonalením konzervačních postupů se Znojmu podařilo vyvážet na trhy Rakouska-Uherska, do balkánských zemí, do Francie a Německa, ale i do Anglie, Itálie, Lucemburska, Belgie, Asie a Afriky a do Ameriky. Ve 20. století se při exportu uplatnilo také nakládání okurek do plechovek, to aby obal vydržel drsnější zacházení přepravy po moři. Podle záznamů pamětníků šlo většinou o luxusní zboží, plody byly o třídu kvalitnější než ty, které putovaly ve čtyřkilových plechovkách do jídelen a vývařoven českých hotelů. Není divu, velká část zboží putovala také do zemí Sovětského svazu.
Ve skle jsou nejlepší
Výrobci okurek záhy zjistili, že skleněný obal je pro kvalitu jejich okurek nejlepší. Sklo nic neskrývá a každý vidí, co kupuje. Sklo výrobky dokonale izoluje od okolí a pomáhá v uchování stabilní chuti a kvality. K dokonalosti přispěl i vývoj toho správného víčka, které by pomohlo uchovat okurky v lahvi co nejdelší dobu beze změn. Dnes jednoznačně vítězí uzávěr twist-off (šroubovací). A jen pro zajímavost: nejrozšířenější sklenice na okurky v Česku jsou velikosti 0,7 l. Křupavé okurky ve slavném nálevu uchovávají sklenice Franko, kterých sklárny Vetropack Moravia Glass dodají např. do Hamé přes 10 milionů kusů ročně.
O takovém fenomenálním úspěchu okurek se opatu premonstrátského kláštera určitě ani nesnilo.
