První spisovatelka, která se vloudila do mého života byla Amálie Kutinová. Mnohým toto jméno nic neřekne, maličko napoví jméno její dcery, také spisovatelky, Marie Kubátové. Doslova jsem hltal její knížky o Gabře a Málince a nějakým způsobem jsem se dostal k adrese na spisovatelku a napsal "slohovou úlohu" na téma obdivu k ní a jejímu psaní.
Odpověděla mi pěkným dopisem a fotografií s podpisem, kterou ať hledám, jak hledám, nalézt nemohu. Takže jste o ni přišli. Samozřejmě jsem se tím chlubil spolužákům na gymnáziu a snažil se o časté dopisování s paní Amálií. Měla se mnou trpělivost, a tak jsem ji určitě připravil o spoustu času, který mohla využít mnohem lépe.
Poslal jsem jí také několik básniček, které jsem psal pro děti. Pochválila je a dala mně kontakt na dětskou redakci časopisu Květy (časopis existuje dodnes) a zároveň doporučení. A tak jsem tam pár básniček poslal a světe div se, myslím že dvě otiskli a poslali mi za ně honorář. Tož tak bezpracný výdělek jsem do té doby nezažil.
S paní Kutinovou jsem si přestal dopisovat po roce 1948, kdy bylo zastaveno vydávání jejich knih a nepomohla ani intervence u spisovatelky Marie Majerové, která dosud její literární dílo v recenzích chválila. Dokonce ji ani nepřijala na ohlášené návštěvě a pouze vzkázala, že ji nemůže přijmout dnes ani v budoucnosti. A tak se věnovala převážně sbírání krkonošských písní a slabého záblesku lepších časů v roce 1968 se už nedožila. Znovuvydání některých jejich románů se tak uskutečnilo až po roce 1989.
Šest dílů Gabry a Málinky mi utkvělo v paměti dodnes a možná, že některým z vás také.