Exoedice oksroN v podzemí

Exoedice oksroN v podzemí

30. 7. 2014

Rok 2004 byl pro expedici velmi úrodný na příšeří, kapky vody i čůrky, stékající ze stěn a tím pádem i na nebezpečí pádů, promočené oblečení, maximální vytížení blesků fotoaparátů i night shotu kamery Sony. Zkoumali jsme a dokonce dvakrát, jak to vypadá pod povrchem hor, které tolik obdivujeme. 

V Oslu nás v rámci odpočinku přestalo bavit odpočívat, a tak jsme zalistovali v prospektech a vyrazili ráno, což je v našem slovníku poledne, přes Drammen do Kongsbergu, hornického to města a pohrdli jsme jeho hornickým i lesnickým muzeem, pochválili pěkné peřeje na řece Lagen, poučili se, že ve městě je kostel s kapacitou pro 2400 sedících návštěvníků a s největšími varhanami ve Skandinávii a také národní mincovna. Lákadla přímo k nakousnutí, ovšem ten čas! Zase nám kroutí krkem, a tak popojíždíme ještě asi sedm kilometrů do Sagrendy, abychom navštívili největší stříbrný důl v okolí Kongens Gruve. Je už opuštěný, ale ne zas tak docela. Láká na prohlídku turisty a zejména odvážlivce, kterým trocha adrenalinu příjde k duhu. A to je naše parketa.

Tady končí železnice z Kongsbergu a výhybka vpravo umožňuje návštěvníkům přepravit se do dolu, který je hluboký kolem 1000 m. Přes ni vjíždí zprava vláček do nitra dolu v pravidelných intervalech, které si přečtete na jízdním řádu. Vagonky jsou tak pro čtyři a abychom byli všichni pohromadě dochází k situaci, kterou lze přirovnat ke stavu v krabičce sardinek. Je doprovázena živou diskusí o tom, jak je výhodné držet štíhlou linii a soustavně se zbavovat pivních mozolů. A zvolili jsme i správné číslo krabičky, takže nás dopravila bezpečně až do nitra stříbrného dolu. Cesta však nebyla bez incidentů. V naprosté tmě jsme odháněli strach hulákáním, které později přešlo v sýpání a v závěru bylo slyšet jen pravidelné drncání, doprovázené skřípěním železných kol o železné koleje. Petr využil nepřehledné situace a ve tmě nahmatal několik sendvičů, které stačil zhltnout dříve, než jsme konečně dorazili do cíle. Zjistili jsme to až když nám začalo kručet a nemohli jsme se dopočítat. Rovněž zmizel obsah plácačky, která byla uložena v lékárničce pro případy náhlé nevolnosti. Říkáme jí pešek. Nemuseli jsme pátrat protože přece "Chodí pešek okolo..."

A jsme v srdci dolu. Přítmí, poházené kousky rudy, průvodce v kombinéze, sem tam kapka vody, narezlé stroje a zastavení první. Milan, fanatik to do strojů, starých automobilů, letadel a řešení technických problémů všeho druhu pár vteřin zírá na odstavený stroj a hned se dá do výkladu. Daleko se nedostal. Průvodce mává, abychom jej následovali a poslechli si jeho norský, anglický a německý komentář. Je stručný, leč pro většinu z nás nesrozumitelný. Jó na Kamčatce, to by byla jiná. I když... 

Byl to fofr. Štolami jsme doslova proběhli a nestačili ani fotografovat. Přece však se podařilo zvěčnit část stropu štoly, kde bylo vidět stříbrnou rudu v plném nelesku, protože jak pravil průvodce, je obsah stříbra v ní tak mizivý, že majitelé hodili flintu do žita. Přece jen se podařila jedna fotografie, která má příchuť tajemna. Nikdo z nás nedokáže vysvětlit, co jsme vlastně v dole vyfotografovali. Záhada. Vypadá to, že autor držel v jedné ruce fotoaparát a v druhé onu poloprázdnou plácačku se slivovicí. A tak jsme spokojeně vyjeli opět na povrch a stavili se v kovářské dílně, která je kousek od nástupiště. Souvenir, který mně na počkání vyrobili, příslušnou částku za něj přijali a za můj zájem poděkovali, visí jako jedna z trofejí na stěně v mé pracovně na stěně vlevo uprostřed. Hoví si v nich pokojové rostliny, zvané v lidové řeči blázen, což se ke mně náramně hodí.

Není mi jasné, proč vás tahám do své pracovny místo abych vás zavedl o tisíc kilometrů severněji, kde jsme se zastavili při zpáteční cestě v další, tentokrát hrůzostrašné podzemní jeskyni. Na silnici E6 kousek před polárním kruhem je krásné město s kouzelným názvem Mo i Rana. U něj končí Rana fjord a je plné květin, zajímavostí a čilého ruchu. Vše jsme ochutnali a zjistili, že v okolí je plno krasových jeskyní, z nichž je dosud přístupných jen hrstka. Troufli jsme si hned na tu nejslavnější, která se pyšní názvem Gronligrotten a puncem, že je nejznámější norskou vápencovou jeskyní, přístupnou veřejnosti. Koupili jsme vstupenky a prohlíželi si v hale správní budovy fotografie, které navozovaly atmosféru budoucího dobrodružství. O návštěvu jeví zájem mnoho turistů, a tak čekání přesáhlo jednu hodinu, kterou mnozí z nás využili ke sběru hřibů v okolí. Za pět minut plný košík a co s nimi. Brzy nás to přestalo bavit. A dočkali jsme se.

Do černé díry vstupujeme v pohodě s představou upravených chodníků, bezpečných zábradlí a není nám jasné, proč průvodce drží v ruce baterku, připomínající handgranát. Stačila minuta a je to jasné. V jeskyni je sice osvětlení, ovšem takové, které svítí, jak my znalci lidových rčení říkáme, jako za dušičky. O upravených chodnících nemůže být ani řeč a zábradlí je pouze v místech, kde by jinak bylo nutné horolezecké lano. Pokud by zde uskutečnil návštěvu některý z našich úředníků, kteří vytvářejí bezpečnostní předpisy na podobné turistické strasy, klepla by ho pepka již po prvních sto metrech. Norové místo statisíců, jež by bylo třeba vložit na úpravu průchodu jeskyní vše vyřešili cedulkou s nápisem, že procházíte na vlastní nebezpečí.

A teď si představte, jak jsem se já pohyboval v tomto prostoru se svými kilogramy navíc a sedmdesátkou na hrbu. Pod námi kluzko, nad námi kluzko, potůčky vody kam se podíváš a gumové holinky, které doporučoval útlý průvodcovský manuál, na nohou ani náhodou. Kam se dívat napřed? Pod nohy, na stěny s neskutečnou směsí barev a tvarů horniny nebo na strop, kde občas průvodce svitem své baterky vytvářel nezapomenutelné obrazy? Málokdy se v životě vyskytne situace, že máte srdce až v krku a směs vjemů je tak intenzivní, že nevnímáte ani čas. Také vám ani neřeknu, jak dlouho jsme jeskyní procházeli.

Ke konci této krkolomné cesty jsem si vzpoměl na film "U konce s dechem", zároveň mně však vytanulo na mysli známé slovenské rčení "Vydržať!" A potvrdilo se, že na konci každého tunelu svítá. Je však třeba na jeho konec dojít. Vypotácel jsem se na světlo boží a hluboce si oddechl. Slunce mává na pozdrav a na skále vidím svůj adrenalinem poznamenaný portrét. Mohl by být horší.

expedice oksroN
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?