Hledá se náhradní babička. Přečetla jsem si se zájmem tento článek o velkolepém projektu, dokonce podporovaném Evropskou unií. Nemohu se zbavit dojmu, že ,,někdo" chce vydělávat na něčem, co dávno funguje. Stačí se podívat do inzertních rubrik. Myslím, že ani sebelépe organizovaná agentura nemůže zaručit ,,lidský faktor" tohoto projektu.
Já jsem měla na hlídání dětí opravdu skvělou paní. I bez agentury. Snad jsem měla více štěstí než rozumu. Tenkrát. Synkovi bylo jen devět měsíců, mateřská skončila a peníze chyběly. Musela jsem se vrátit do práce. Na jesle byl ještě malý, tak se hledala paní na hlídání. Ptala jsem se jedné paní z našeho domu, jestli nemá nějakou kamarádku. Měla! Poslala mi paní Helenku. Přišla se podívat, domluvily jsme se. Paní byla velmi inteligentní, vzdělaná, zdatná turistka, dobrá kuchařka. Nikdo by jí neuhodl skutečný věk. Nikdy se nevdala a neměla vlastní děti, protože se musela starat o mladší sourozence.
Komunistický režim jí pěkně otrávil život, ale nezahořla. Nás měla moc ráda a cena, kterou si za hlídání stanovila, byla opravdu minimální. Nechtěla být babička. Řekla si o oslovení teta Helenka a u toho zůstalo. Neudělala si u nás ani kafe, všechno si donesla v kastrůlku a ještě mnohdy ze svého nakrmila i synka, když se jí zdaáo, že má něco lepšího, než můj blaf. Podnikali spolu dlouhé procházky, v parku našli přátele, kteří tam také pravidelně chodili. Když dítě spalo, četla knihy v němčině, kterou skvěle ovládala nebo o přírodě, kterou milovala.
Jak syn rostl a učil se mluvit, snažila se mu své vědomosti předávat. Když se nám narodilo druhé dítě, chodila k nám dál. I když nepravidelně a už ne za peníze. Stala se naší skutečnou tetou. Třeba přišla v sobotu večer a my mohli jít k sousedům na partičku karet, zatímco ona usnula u televize v křesle a děti na gauči připraveném pro ni. Nebo když dítě nemohlo být pro nemoc ve školce, přišla hlídat ona. Děti rostly jako z vody a hlídání už nepotrebovalaly, ale za tetou Helenkou se občas cestou ze školy stavily, aby ji pověděli aspoň pár drbů, protože jí zradilo koleno a už špatně chodila. Nikdy si neřekla o pomoc a nabízenou nepřijala.
Když pak zemřela, její rodina nám ani nedala vědět. Já marně zvonila u jejich dveří. Ani nevím, kde je pochována, abych jí mohla přinést na hrob květinu. Ale máme ji já i mé děti navždy hezky zapsanou v srdcích a dodnes jsem jí vděčná za to, jak byla fajn. Děkuji ti teto Helenko. Vidíš tam shora, že máme už pět vnoučat? Děti opravdu potřebují babičky. I když jen náhradní. Přeji vám potřebným šťastnou ruku při vývěru. A babičkám či tetám, kterým je doma smutno a nemaji nikoho, kdo by je potřeboval a měl rád a ještě se cítí být fit na hliídání, zkuste to. Věřím, že nebudete litovat.
| Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli. |
