Pepa Hradílek je člověk spořivý. Dalo by se říct, že je to spořivý maximalista. Jakožto vesnický člověk sbírá všechno kolem sebe. Jako houbař se nikdy nevrátil s prázdnou. Někdy přinesl v košíku i brambory! Jakmile v lese objevil hnízdo píchavek, klouzků, nebo lipůvek, sebral houby do mrtě všechny. Zůstávala po něm jen čistá půda.
Častokrát chodil do lesa s kamarádem Fanoušem Doudlebou. Oba vozili na speciálně upravených vozících s gumovými koly suchárky z lesa. Doudleba měl náklad jen tak přiměřený, Pepa nebyl často za hromadou vidět. Jeho rikša se podobala supermarketu na vozíku, známého to úkazu z četných filmů o Dálném východě.
Kamarádi spolu chodili i na vycházky. Opatřeni chlebníky, brousili lesem zdánlivě bezcílně. Pepa však fotografickým mozkem mapoval naleziště suchých stromků, aby výpravy šly najisto. A přece jenom byl mezi poutníky rozdíl. Doudleba nosil v chlebníku cílové pivo, zatímco kamarád láhev s vodou z vodovodu.
Fanouš Doudleba začal hrát s hamižníkem hru. Při přestávce vypil pivo a prázdnou láhví mrštil do lesa. Zbytek cesty domů pak poslouchal od kamaráda přednášku o znečisťování přírody. Vždy nenápadně pozoroval, jak Pepa sleduje dráhu letu odhozené láhve. Hoši se rozešli. Pro jednoho z nich mise skončila. Druhý se ale vypravil do lesa pro odhozenou láhev. Byla přece zálohovaná!
Oba hoši loupili na teritoriálním území hajného Breburdy. Starý hajný o nich věděl, byl rád že mu čistí les a místu jejich činnosti se obloukem vyhýbal. Nebyl by to ale hamižník, aby nezatoužil po lovu v cizím revíru. Až se jednou utrhlo ucho. Hoši obouruč likvidovali suchý modřín, když obzor zaclonila rozložitá postava hajného, vousáče typu Krakonoš. Breburda byl přece človíček subtilní. Hajný Rampula ze sousední vesnice byl na obhlídce svého revíru.
"Tak copak jste si tady hoši zapomněli?"
Fanouš začal blekotat. Hajný pokračoval: "Tak to máme za sto a přijďte zítra s občankami. Víte, kde stojí moje hájenka!“
Delikventi se druhého dne vydali na patřičné místo. Hajný nebyl doma. Jenom manželka vyměnila stovku za patřičný počet lístků, tolik známých účastníkům silničního provozu. Hoši poděkovali, nepředložené občanky uschovali a na chodbě zanechali litr slivovice! Fanouš dal tu stovku, kamarád tu slivovici. Byl to dar příbuzných k jeho narozeninám. Dary se opakovaly ke všem příležitostem. Hamižnik měl těch lahví celý archiv, ukrytý na neznámém místě.
Uplynulo mnoho let. Cesty obou kamarádů se rozešly.
Dostavil se důchodový věk. Jednoho se kamarádi objali. Pepa Hradílek se po letech vrátil do rodné vísky. Přišel docela zachovalý pán, až na ty nohy. A opět to byl ten starý šetřílek. Do hospody nechodil, pivo je přece drahé. Jednou spolu staří kamarádi vyrazili do Brna. Pepa se napil z hydrantu, navštívil prodejny se šroubky a železářským materiálem, nešel ani na pivo.
Ze společných cest do lesa sešlo. Nohy přestaly kamarádovi sloužit. Pohyboval se obtížně. Nakonec začal jezdit na bateriovém vozíku, za kterým má vetnuty hole.
Šťastnější Fanouš si našel jiného kamaráda. Opět vytvořili nerozlučnou dvojici. Oba sedmdesátníci už neloupí v lese dřevo. Každý má plynové topení. Nový kamarád Ruda Houska má stejnou fotografickou paměť jako kdysi Hradílek a do lesa nosí mobil a navigaci. Mapuje lesní stezky. Oba nosí chlebníky s cílovým pivem.
A pak se to stalo. Hoši rázují k lesu jedinou přístupovou cestou kolem myslivecké chaty. Další tři cesty z vesnice jsou zlikvidovány. Najednou na betonových deskách, tvořících cestu, stojí opuštěný bateriový vozík. V důchodcích by se krve nedořezal. Vtom se z křoví vynoří Meresjev. Hamižník Pepa Hradílek vleže vítězně třímá košík s letními jablky. Udiveným příchozím referuje: "Objevil jsem tady jabloň, o které v tom křoví nikdo neví. Často sem jezdím a úrodu si hlídám. Tady kousek vede zelená turistická značka. Co když půjdou kolem nějací měšťáci, náhodou si odskočí. Objeví moji jabloň a celou úrodu mi sežerou!“