Před několika dny mne ovládala zvědavost. Stále mne „tahala za sukni“, byla jako otravné dítě. Nedala pokoj, dokud jsem se nerozhodla a začala v mobilu googlovat. Zadaným heslem bylo: loď Cecílie.
Za pár vteřin jsem věděla, kde tato loď kotví, jak je veliká, kudy pluje své repete po Vltavě, jaké nabízí programy, co chutné je možné si dát k jídlu a pití a za jak dlouhé peníze, samozřejmě mi zvolený link nabídl i fotogalerii s interiérovými detaily. Inu, už jsem si rámcově dokázala představit módní přehlídku, jejíž součástí v roli modelky (díky jedinečnému projektu i60 Senior Fashion) jsem v příštích dnech měla být.
V den uskutečnění módní přehlídky jsem si nejprve poctivě odpracovala hodiny vázané s mým zaměstnáním státní úřednice a až poté jsem za pěkného slunného odpoledne vyhledala na nábřeží kotvící loď výše uvedeného jména. Proč nosí loď právě toto jméno jsem nezjistila, byť mi ta otázka proběhla myslí. Jak rychle se myšlenka zrodila, tak rychle se rozplynula. Soustředila jsem se už jen na dámy, které se shromažďovaly a vítaly s velkou radostí u lodě, a jak jsem se po sléze dozvěděla, ta srdečnost mezi nimi nebyla náhodná. Již několik roků společně předvádí (promují) překrásné šaty pod značkou Magic Helena. Tato značka je charakteristická svou nadčasovostí, kombinovatelností, elegancí a především vyhotovením konfekce z kvalitního materiálu a důsledně-rafinovaného střihu.
Usměvavé dámy mne ihned přijaly mezi sebe. Následovala chvilka zdvořilostí a seznamování, vše velmi nenásilně, mile. Jen si zapamatovat ta jména, to bylo v tu chvíli největší utrpení... Jarmila, Dagmara, Evička, Maruška, Danuše...
Blížil se čas vyplutí lodě. Všechny modelky s týmem okolo nich, včetně pojízdného věšáku se zavěšenými šaty, taškami a krabicemi s klobouky, se nalodily. Taktéž ostatní členové z doprovodného programu, který na této plavbě provázel uzavřenou společnost až do podvečerních hodin. Do doby naší přehlídky zbývala více jako hodina. Mezi tím, než se na příští zastávce nalodili cestující, nacvičovaly jsme choreografii přehlídky. Také jsme se svěřily vizážistce. Pak už nám zbylo jen čekat, než přijde čas uskutečnění samotné přehlídky. Chvíli jsme si krátily povídáním mezi sebou. Já jsem si šla ještě prohlídnout šaty z pojízdného věšáku, které předváděly mé kolegyně modelky.
No, tyhle nic moc, říkala jsem si, a tyto? Nevýrazné! Mdlé! Usedlé! Přiznávám, že z těch zhruba 60 ks modelů, bych si z věšáku moc nevybrala, snad 3 kousky (mimo mé již odzkoušené kousky).
Když přehlídka začala, spustil se pěkný šrumec. Obléci šaty, model doladit kloboukem, nahodit úsměv, vyběhnout bez pádu strmé schody. Šlo se na to. Za zvuku doprovodné hudby jsem nevnímala nic, než pocit z nádherných šatů, které zvědavé společnosti s nonšalancí stále ještě nejisté začínající modelky předvádím. Dostaly jsme pokyn být neustále 3 na place, čili první, druhá, třetí modelka tančí svou choreografii a v okamžiku odchodu z placu - opět po strmých schodech - první modelky, přichází čtvrtá, pátá, šestá, sedmá...
Osmero šatů jsem předváděla, osmkrát jsem na jehličkách svých černých lodiček vystoupala a sestoupala příkré schody. S každým vstupem na plac jsem byla nadšenější. Nebylo to jen z mých šatů a pocitů obdivované krásně oděné dámy, ale především z přívalu krásy, který mi servírovaly mé kolegyně modelky. Jejich šaty z ramínek na pojízdném věšáku jakoby ožily. Moje kolegyně modelky jim daly duši. Šaty doladěné klobouky změnily na čas uzavřenou stinnou palubu lodi na kvetoucí zahradu.
Byl to nádherný zážitek. Na horní otevřené palubě Cecílie jsem dlouho vstřebávala mé příjemné pocity. Také jsem se omlouvala šatům z věšáku, že jsem je visící tak trochu škaredila. Moc jsem se mýlila. Vždyť ony jen potřebovaly duši. Potřebovaly ženské tělo. Jakékoliv. Pak mohly přesvědčit o dvojí kráse – té své a kráse ženy, která je oblékla.
