Tenkrát jsem ze školy přinesl osmičku. Ne, známky už tenkrát byly od jedničky po pětku. Osmičku připomínalo přední kolo bicyklu, který mně ráno do školy odvezl a po škole se mnou zajel do příkopu. Nebylo se čemu divit. Bicykl byl otcův a jediná možnost jak na něm mohl sedmiletý "špunt" jezdit byla tak zvaná jízda "pod štanglí." Pokud jste si to někdy zkusili, víte o čem mluvím. Je to do určité míry artistický výkon.
Bicykly pro děti se nevyráběly, aspoň jsem to tenkrát nezaznamenal a tak se králem všech cyklistů ve věku od pěti do deseti let stal Lojzek Matějíčný, jehož otec měl zámečnickou dílnu a doslova pro Lojzka "vykouzlil" v dílně bicyklík jako ulitý pro tento věk. V krátké době se stal Lojzek majitelem všech různých dětských hraček od praku přes "káču", kuličky a kapesní nože, zvané "křiváky." Získával je velmi snadno jako odměnu za vypůjčení zmíněného bicyklíčku a za čas je vyměmnil za poštovní známky, které snad už od kolébky sbíral.
Bicykl byla cenná věc a už tenkrát se kradlo. Možná že o trochu míň než dnes a výběr předmětů pro nenechavce byl podstatně užší. A tak se není čemu divit, že otci při jeho nákupu ve "kvelbu" ukradl někdo bicykl přímo před nosem. Domů přišel pěšky a samozřejmě se předtím stavil na četnické stanici a krádež nahlásil mistnímu policajtovi panu Čumíčkovi. Zbytečně. Druhý den šel otec s naším psem podvraťákem Punťou kolem fary a Punťa najednou u plotu začal štěkat a nechtěl se hnout z místa. V zahradě pracoval pan farář, přišel k plotu, pozdravil se s otcem a rozpovídal se o nejnovějsší historce z dnešního rána. Na faru přišel nějaký vandrák, svěřil se, že ukradl kolo, poprosil za odpuštění a kolo nechal na faře. A Punťa jej vyčmuchal. Dlouho jsem uvažovali, jak je to možné. A přišli jsme na to. Řetěz kola otec občas mazal kačením sádlem a Punťa je v nestřeženém okamžiku olizoval.
Kolo, jak jsme vlastně biciklu říkali, mělo spoustu využití. Zcela univerzální bylo na přepravu drobných nákladů. Na štangli se vešel pytel brambor i sousedova Maruška, na nosič otýpka trávy pro králíky nebo kopřiv pro kačeny, dal se zapřáhnout vozík a do něj naložit tolik, aby to cyklista "utáhl". Na kole se jezdilo na nákup, do školy, do hospody /s možností následných komplikací - viz Slavnosti sněženek/, do kostela, na školní výlet, k doktorovi a to není výčet zdaleka u konce.
Lidé na kolo nezanevřeli. Využívají je dodnes a některé vesnice jsou jimi přímo zaplaveny. A cyklostezek je nepočítaně i když přijdou na miliony. A tak si také vyjeďte.
