Pánové a dámy, byl jsem u toho, když po prašných silnicích jezdili pradědečkové dnešních motocyklů, včetně Harleye. Pravda, poprvé jsem sedl na motorku někdy ve válce, eldorádo však pro mne v tomto smyslu začalo až po pětačtyřicátém.
Otec, milovník gramofonů a rádií, přibral do své koníčkářské stáje i motocykly s elánem, který se podobal nástupu jazzu v oněch letech. Nikdy nekoupil motocykl nový, tak hluboko do kapsy dosáhnout nešlo. Noviny byly plné inzerátů, kde se nabízely zánovní motocykly, všechny v perfektním stavu a za velmi výhodnou cenu, nevyužité to dědictví nebo nevhodný dar, prostě nabídky různých šejdířů a překupníků, na které otec slyšel. A tak jsme měli v kůlně co chvíli něco "nového" z domava i ciziny a doba, po kterou se u nás motocykl držel se odvíjela od toho, jak dlouho vydržel v alespoň v pojízdném stavu. Však to znáte z filmu "Postřižiny" nebo seriálu "Bylo nás pět". Nevím, jaké metody otec používal, ale vždy se mu podařilo "rozbitý" motocykl znovu prodat, nebo vyměnit za lepší.
Vystřídaly se u nás motocykly všech možných značek třeba Indián, Ariel, Puch, DKW, NSU, Ogar, Jawa Robot, čezety a možná i další. Nikdy však nepřejel práh naší kůlny Harley Davidson. A to mne štvalo. Za chvíli mne však tato touha přešla a tak jsem se s otcem svezl na Indiánu, který měl ještě plynovou páčku, hloubal proč zrovna Puch, když tak pěkně voněl benzinem, hřiště bylo plné ogarů a ještě jeden nablýskaný stál před šatnou pro hráče. Měl jsem na starost čištění a na leštění byl nejlepší Ariel. Ovšem nejraději jsem měl Robota /Jawa robot/ který byl sice slabý, měl pouze jedno sedadlo a byl to jakýsi přechod od motorového kola k pořádnému motocyklu. Když už jsem narazil na motorové kolo, tak musím říct pro mladší ročníky, že to byl vlastně robustní bicykl, který měl pod řidítky motorek. Na kolo se nasedlo, pořadně rozšlapalo, až motorek "chytil" a potom už tradá, děvčata se jen ohlížela a žadonila, jestli by se mohla svézt na ˇštangli". Mohla.
Tak na tom Robotovi mne otec učil jezdit tak, že se posadil s košem plným chvojí na zádech na sedadlo, já si sedl před něj na nádrž, rozjeli jsme se a já vzal řidítka do svých rukou. Ten sladký pocit otáčet pravou rukou rukojetí plynu! Natolik opojný, že jsem včas neodbočil na křižovatce v poli doprava a najel do příkopu. Otec doletěl o dva metry dál, já se šprajcl o řidítka a zůstal v příkopu. Slovník, který tenkrát použil otec zde nemohu z pochopitelných důvodů uvést. Už i proto, že jsem spíše vnímal, jak mně pod košilí na levé straně stéká krev do trenýrek. Ani jsem nedutal. Když jsme se dali dohromady, vykopali osmičku z předního kola opět na nulu, odjel otec domů sám a já ty tři kilometry zvládal pěšky. Sotva se za otcem zavřel okraj lesa, kterým se cesta vinula, sundal jsem svetr a zíral. Na košili dlouhý modrý flek, který končil v nedohlednu. Skutečně. Mám modrou krev. To se otec pochopitelně nesmí dovědět. Sáhl jsem do náprsní kapsičky, odkud se flek šířil a byl jsem doma. Žádný šlechtic, což mně už tenkrát napadlo, ale plnicí pero napadrť. Bylo v kapsičce košile, jak jsem ho zapomněl uložit po návratu ze školy. Nárazem o řidítka se inkoust vylil a způsobil co způsobil.
O pár let později jsem už kočíroval ČZ 175 standart zcela suverénně. Jenom v trenýrkách, na prašné cestě bez oprávnění od úřadů i otce jsem dovolil, aby si čezeta na mně lehla a dvacet metrů se na mně vezla. Následky nebudu popisovat, odešly až měsíc poté a byl jsem vyléčen až do další jízdy, při které jsem počítal tyčky v plotě. Řidičák jsem udělal na motorku v šestnácti letech bez instruktora a bez maléru.
Děvčatům se omlouvám, že jsem dnes vložil na plac takovéto téma. Snad si aspoň vzpomenou na to, jak bylo na té "štangli" a co jim to dalo do života.