Sedím ve sborovně a využívám volnou hodinu k „likvidaci“ hromady sešitů, které se mi podařilo nastřádat. Jsem tu výjimečně sama, takže nikdo neruší. Práce mi jde hezky od ruky. Snad to do přestávky zvládnu.
V zámku zarachotí klíč a vzápětí se objeví zástupce ředitele a položí mi zdánlivě nejapnou otázku: „Co tu děláš?“
„Jak vidíš, opravuji.“
Než stihnu dodat cokoliv dalšího, ozve se: „Ale ty teď máš češtinu ve své třídě.“
V duchu si zaťukám na čelo, ale pak jen podotknu, že bych tam asi byla, kdybych měla hodinu.
Jenže pak přijde pořádně studená sprcha.
„Právě mi volal ředitel, ať se po tobě podívám, že už na tebe patnáct minut marně čeká.“
No nazdar! Někde se stala chyba. Nevěřícně hledám v rozvrhu hodin a teprve teď se pořádně vyděsím. Opravdu, já se spletla a koukla vedle. A jako na potvoru se říďa vypraví zrovna ke mně. Rychle hledám přípravu a se srdcem až v krku zdolávám spleť schodů a chodeb.
V poslední lavici sedí šéf a oznamuje mi: „Soudružko učitelko, přišel jsem se podívat na hodinu jazyka českého a vy nikde.“ Významně zaťuká na své náramkové hodinky: „Tak se do toho pusťte.“
Seberu všechnu odvahu, které jsem v této chvíli schopna, omluvím se za nedopatření a dodám, že dnes máme hodinu literatury. Sleduje nás třicet párů očí a nikdo ani nedutá.
Hlavou mi proběhne myšlenka, že to teď musím stihnou za dvacet minut. Nasadím obvyklý tón a spustím. Tématem je Romance o Karlu IV. od Jana Nerudy.
Dnes už si samozřejmě nepamatuji podrobnosti, ale nikdy nezapomenu, jak mě tenkrát moji puberťáci podrželi. I když poezie nebyla jejich silná stránka, šlapali jako švýcarské hodinky, takže když zvonění ohlásilo konec hodiny, spadl mi kámen ze srdce.
Soudruh ředitel ocenil naše společné snažení, a ta „nepovedená akce“ vyzněla nakonec docela dobře.
Tehdy jsem si uvědomila, že umím skvěle improvizovat, na což jsem byla náležitě pyšná. Přesto jsem dělala všechno pro to, aby se nic podobného neopakovalo. Marně.
Léta si užívám důchodu, ale moje podvědomí občas ve snu tuto situaci zpracovává. Budím se hrůzou, abych vzápětí s ulehčením zjistila, že „na pranýři“ jsem už byla.
Prožili jste nějaké životní faux pas? Co se vám v životě nepovedlo, případně, na jaký omyl či trapas nikdy nezapomenete? Pošlete na téma Můj trapas povídku, příběh nebo glosu. Nejzajímavější příspěvek opět oceníme. |