...Pokračování
Vztah oksroNistů k náboženstvím je věcí každého jednoho a zřejmě záleží na tom, kolik provinění má každý na kontě. Ta si nejlépe zkontrolujeme, když vezmeme v potaz Přikázání. Proč ne. Myslím, že jeden Bůh docela stačí a tak tudy cesta k hříchu nevede. To brát jeho jméno nadarmo má v naší řeči frekvenci docela častou, tak jako nesvěcení dne svátečního. Ctít otce svého je možno vidět v praxi dnes a denně přímo v Expedici a není výhrad. Členové Expedice by ani mouchu nezabili a s tím nezesmilněním to zas až tak žhavé nebude, ale zásadně nekrademe, i když nás minulý režim naučil přikrádat. Rozhodně nepoužíváme křivého svědectví proti bližnímu svému, leda tak ze srandy a požádat manželku téhož bližního? Shodli jsme se na tom, že všeho moc škodí. Takže jedna a dost. Zbývá se zamyslet nad tím, zda jsme křivým svědectvím nepřipravili našeho bližního o manželku a dokonce i statky jeho. Už předešlý text to vyloučil.
Tak to je ovšem pouze naše úvaha. Chtělo by to oponenturu. A naskýtá se možnost. V Norsku existuje hojně navštěvované místo s názvem Preikestolen, což v překladu je "Skála Kazatelna". Co se z ní ozývá?
Nejdřív tam ale musíme dojet, nejlépe ze strany, kde je na západním pobřeží velké město Stavanger. Mají tam také fotbalovou ligu a není to až tak dávno, co tam naši fotbalisté udělali slušný výsledek. Před Stavanger jsme dojeli už po poledni a to jsme vynechali možnost vidět Kazatelnu z Lysefjordu, nad kterým se ve výšce 605 metrů nalézá. Mimochodem, tuto míru jsme si chtěli ověřit, protože každý pramen ji uvádí jinak, neměli jsme však tak dlouhou olovnici. Třicet kilometrů do Lauvviku, kde je krátký trajekt přes Fratfjord, zvládneme jedna dvě, čtvrthodina na vyvenčení, zmrzlinu a prohlídku informační tabule, na které zjišťujeme, zda do Stavangeru můžeme dojet i jinak, než se vrátit po stejné cestě, trajekt nás spolkl a za čtvrt hodiny zase vyplivl. Na parkovišti, kde je umístěna výše uvedená cedule jsme za třicet minut.
Nastává čilý shon a nohy s radostí přijímají přijatelnou obuv, kšilty nastranu a šéf nasazuje klobouk, aby bylo poznat, kdo je tady pánem. Stojím u tabule, přemítám a počítám. Vzdálenost vzdušnou čarou 3800 m překonám snadno, i když pravda se štreka ve skutečnosti poněkud protáhne. Převýšení 334 m překonám nesnadno, ale překonám. A už je tu otázka: jít či nejít? A co kdyby se po cestě změnila v hamletovskou: být či nebýt? Uvidíme. Kamera mně bloncá po boku a hltám první metry, pak desítky metrů a po stovce tisknu milenku k oku a konzervuji s nejbližším okolím. Je nádherné a já docela zblbnul. V mozku mně začal poskakovat Klíč k určování rostlin, který tam nainstalovali profesoři na gymnáziu před x lety a já se nechal nést krásou přírody. Tím pádem se moje putování na Preikestolen scvrklo na pár stovek metrů a tak pokud si chcete poslechnout, co kázal šéf na kazatelně, nezbývá, abych vám posloužil vyprávěním přešťastných, ale na doraz vyplivnutých kolegů.
Turistů jako much a naši oksroNisti na nich dokumentují, že pořádné boty si na této cestě-necestě přišly na své. Soutěživost, jejíž počátky sahají ke hrám o kuličky a cvrnkání koruny na čáru se opět projevila se vším všudy i na tomto výstupu. Soutěž, ač nevyhlášená, měla své vítěze i poražené. Ti první stanuli dva metry od šestisetmetrové propasti a pili adrenalin plnými doušky, ti druzí hledali v batohu doušek na posilnění a na plošinu nedosáhli nebo dosáhli později.
Prozatím je nutno šlapat a šlapat a nasávat scenerie, které lze jen těžko popsat bez použití obligátních superlativů. Už brzy se dočkáme. Konečně svoji. Ano, to je ona, skála Kazatelna v plné své kráse. Obrovský skalní masiv nad zrcadlem Lysefjordu. Ten mraveneček na jejím vrcholu se k okraji skály příliš nehrne. To našim čtyřem hrdinům narostla křídla, ovšem k létání to ještě není. První tísnivý pocit v podbřišku se jistě dostavil, i když to nikdo z nich nepřiznal. A nastal čas, kdy jsou už všichni, kterým bude vepsána do deníku Expedice návštěva Kazatelny, seskupeni na plošině, aby mohl být pořízen důkaz.
Hotovo. Šéf zdolán dojmy, nebyl schopen slova a tak nás určitě zklamal, protože podle titulku jste určitě počítali s alespoň desetiminutovým kázáním, které by vás přivedlo na lepší cestu. Pak rozhodl, kdo koho bude podpírat a šlo se zpět. Cesta zpět je obvykle horší, než cesta vpřed. Ani tento výšlap nebyl výjimkou. Všichni si jej pochvalovali a ani mně nezáviděli, když o mě málem zakopli po pěti hodinách ležícího, spícího.....
A to už je večer, i když o soumraku nemůže být ani řeč. Hodiny v přístavu, odkud se vracíme do Stavangeru, ukazují něco po dvacáté hodině. Plni optimismu, že sehnat kemp bude snadné, frčíme do Stavangeru. Kempů v okolí tohoto města je několik a tak babo raď. Ten je drahý, ten daleko, tam bude hluk, protože je u silnice. A tak kroužíme kolem jako mořský orel, kterého jsme dopoledne viděli nad skalami. V jednom momentu jsme se ocitli na letišti a to už jsme řádně "kufrovali" a byl jednohlasně odmítnut návrh přespat v písečných dunách u moře. A pak jsme přece jen kolem půlnoci nalezli otevřený kemp, ponořený do spánku, včetně personálu. Pokusili jsme se postavit stany, ale když Jirkovi při snaze zatlouct kolík vypadla sekerka únavou z ruky, vzdali jsme to a ulehli pod širákem.
Než jsme se ráno stačili sbalit, stačila pracovnice kempu vybrat s úsměvem částku 300 NOK za místo v kempu. Tak a jedeme dál směrem na Tronheim.
